Wolfgang

Wolfgang svatý

* kolem 924(5) na hradě Achalm (u Reutlingenu) ve Švábsku. Snad syn hraběte z Pfullingen a Gertrudy z Veringen, zchudlých šlechticů, kteří ale W zajistili vysoké vzdělání. Jeho prvním učitelem byl kněz, který se mu věnoval coby přítel rodiny a žasl nad jeho talentem i pokroky v duchovním životě. Potom odešel za studiem do Reichenau u Bádenského jezera, kde vynikal. Zde se jeho přítelem stal Jindřich Babenberský, pozdější trevírský arcibiskup, který jej po svém odchodu pozval do katedrální školy, založené jeho bratrem biskupem Popo ve Würzburgu. W úspěchy zde vyvolávaly žárlivost, a proto odešel. 956 jej Jindřich, již jako trevírský arcibiskup, povolal (byť ještě ne kněze) za ředitele dómské školy a děkana kapituly v Trevíru aby uspořádal život trevírských kanovníků podle pravidel zavedených sv. Chrodegangem. Žil skromně jako poslední mnich, postil se. Na arcibiskupovo doporučení ho císař Ota I. vzal 964 do svých služeb a v Kolíně mu nabídl lákavou kariéru, ale ta neodpovídala W mnišskému zaměření. Proto v následujícím roce vstoupil (přes výrazný odpor rodičů) jako mnich do benediktinského kláštera v Einsiedelnu ve Švýcarsku (tam ho předcházela jeho pověst) kde se stal ředitelem klášterní školy. Spřátelil se tam s augsburským biskupem Ulrichem, který mu tam 970 udělil kněžské svěcení. Jako kněz byl na sebe ještě přísnější. Nepřijal hodnost opata a 971 odešel jako misionář do Uher a Rakouska. Zde nedosáhl výraznějších úspěchů. Pasovský biskup Pilgrim, pod nějž území spadalo, ho s podezřívavostí předvolal. Když si prověřil jeho schopnosti a poznal jeho ctnosti, navrhl jej císaři za kandidáta na uvolněný biskupský stolec v Regensburgu i přesto, že W, nejspíš z pokory, zprvu nechtěl souhlasit (a podle legendy ani císař a různí pochybovači – až do onemocnění a zázračného uzdravení W jednoho z nich). Byl však zvolen a 972 přijal od salzburgského arcibiskupa biskupské svěcení a nastoupil na 22 let na stolec v Regensburgu. Nejdříve se důkladně se svou diecézí seznamoval. Našel při tom hodně problémů. Jeden z prvních byl v tom, že regensburgské biskupství bylo spojeno s klášterem sv. Jimrama. Biskupové dostávali klášterní důchody a bratří mniši museli hledět, jak by si opatřili životní potřeby. Tím trpěla řeholní kázeň. Biskup W se přes zdráhání či odpor svých rádců rozhodl, že se vzdá opatství a klášterních důchodů a snažil se výpadek příjmů nahradit lepší správou biskupského zboží. W zásadní starostí bylo zjištění situací v klášterech, které pod jeho vedení spadaly a zahájení jejich reformy, včetně vytvoření opatství, aby kláštery měly své vlastní představené. Založil např. kláštery Niedermünster a Obermünster. Zároveň mu šlo i o obnovu a pozvednutí diecézní pastorace, o které se snažil mj. stanovováním jasných pravidel, pozvednutím důstojnosti mše svaté. Dalším významným krokem bylo ustanovení pražského biskupství. W vidí budoucnost Evropy lépe než mnozí jiní, a udělá proto něco, co všechny ohromí: chce zmenšit svou diecézi tak, aby českým křesťanům dal českou diecézi s jejich vlastním biskupem a se sídlem v Praze. Okolí vznáší protesty – jestliže téměř všichni biskupové se snaží svou diecézi rozšířit, jak to, že on chce tu svou mrzačit? A ty hospodářské ztráty, které s osamostatněním Čech souvisí ... W však ví, že má-li se v některém národě křesťanství zakořenit, je třeba v něm rozpoznat a ocenit jeho osobitost, a to rovněž ustanovením místní církevní hierarchie. Během prvního roku po nástupu do úřadu připravil potřebný dokument o založení nové diecéze a vše potřebné projednal s císařem Otou I. i českým panovníkem Boleslavem II. Němcům, kterým se jeho krok nelíbil, řekl, že rád sebe i co má obětuje za posílení církve v Čechách. Téhož roku dosáhl potvrzení pražské diecéze v Římě. A ta má 976 i svého prvního biskupa – Dětmara, předchůdce svatého Vojtěcha. W hledal co nejúčinnější způsoby evangelizace. Byl velmi obětavý a vysoce vzdělaný, podporoval školy a kláštery, značně pozdvihl duchovní úroveň kněží. V Regensburgu postavil nový ženský benediktinský klášter sv. Pavla, později nazývaný i střední Münster. Ten se stal vzorem pro reformy klášterů dalších. Když jej 974 boj vévody Jindřicha II. Bavorského proti císaři Otovi II. přinutí odejít do kláštera v Mondsee (u Salzburgu), vybuduje nedaleko kostel sv. Jana, později, po přestavbě, zasvěcený jemu samému. Sám žil jako mnich, ať šlo o oděv, dodržování jistých pravidel, asketický život i postoj v srdci. Byl i nadaný kazatel. Měl silný a blahodárný vliv na císařský dvůr a byl vychovatelem císařských dětí, vč. budoucího císaře Jindřicha II. Měl velké porozumění pro potřeby věřících a praktický život. Skrze vizitace ve farnostech snažil se všem být blízký a tak je snadněji přibližovat k Bohu. Záleželo mu na školství, angažoval se za dobrou výchovu i vzdělání mládeže. Na srdci měl také pomoc nemocným a chudým (znám pod označním Velký almužník). 987 pro ně otevřel sýpky a dbal na spravedlivé rozdělování obilí, jelikož neúroda zapříčinila hlad a drahotu. Mezi množstvím legendárních příběhů o dobrém srdci W je i o dopadení zloděje, který na biskupství ukradl záclonu. Sloužící ho předvedli před biskupa, žádajíce jeho potrestání. Pro W bylo nejdůležitějším, že dopadený se pro krádež rozhodl kvůli velké nouzi a tak ho místo trestu obdaroval. Zemřel při cestě na poradu k salzburgskému arcibiskupovi, během série veřejných kázání. U obce Pupping poblíž Lince jej zachvátila horečka a pocítil, že nastává konec jeho pozemského života. Nechal se proto přenést do nejbližšího chrámu. Byl jím v této obci kostel sv. Otmara, z nějž měl v mystickém zážitku v době povolání na biskupský stolec předpovězeno, že po 22 letech bude povolán na věčnost. To se splnilo zde u oltáře, kde ještě přijal svátosti na cestu a pak v kajícím ulehnutí na tvář, jako při prostraci za svého svěcení, odevzdal Pánu svou duši 31. 10. 994. Předtím jeho nejbližší doprovod chtěl bránit ostatním lidem ve vstupu do kostela, v němž umíral biskup. Ten však řekl: "Nechte otevřeno, ať vstoupí, kdo chce. Nestydím se zemřít, hanbou je pouze hřích, nikoli smrt." Jeho tělo bylo z Rakouska převezeno po Dunaji do Řezna a tam pohřbeno v kostele sv. Emmerama. Zde se ihned rozšířil jeho kult a bylo zde zaznamenáno mnoho zázračných uzdravení, zejména od žaludečních potíží. (Kult se nejvíce šířil se St. Wolfgang na Wolfgangsee.) Ke kanonizaci Lvem IX. došlo 1052 při přenesení jeho ostatků do nové krypty chrámu sv. Emmerama (dnes farní kostel). Na jeho přímluvu se stala řada zázraků. K většímu rozšíření jeho úcty začalo docházet až ve 14. stol. Při oslavě 900 let pražské diecéze 1873 část relikvií (dvě kosti) sv. W obdržela pražská katedrála. I Pupping v Horním Rakousku je od té doby oblíbeným poutním místem. Atributy: Kostel, sekera. Patron diecéze a města Regensburg, Bavorska, pastýřů, námořníků, dřevorubců, uhlířů, tesařů a sochařů, nevinně zajatých, proti dně, obrně, bolestem nohou, záchvatu mrtvice, úplavici, zánětům kůže, neplodnosti a potratům. Podle jedné z mnoha legend dokázal i ďábla přimět k tomu, aby mu pomáhal při stavbě kostela.