Gertruda Veliká

Gertruda Veliká (z Helfty, Durynská) svatá

* 6. 1. 1256 snad v Eisleben v pozdějším Sasku – Anhaltsku. Od pěti let žila (na vychování) v  klášteře Helfta, vzdáleném necelé 4 km od Eisleben. Víc o jejích prvních letech nevíme, ale klášter byl proslulý tím, že v něm byly vychovávány šlechtické dcery. Učily se zde základním dovednostem, potřebným pro běžný život žen. Dřívější benediktinská komunita sester kláštera v saském Rodarsdorfu, založeném 1234 Burchardem z Mansfeldu, se 1258 přestěhovala do Helfty, kde byly tyto sestry vedeny jako cisterciačky. Klášter byl považován za nejvýznamnější v německy mluvící oblasti. Gertruda se zřejmě rozhodla pro řeholní život velmi brzy. A pod vedením abatyše a své duchovní učitelky Gertrudy von Hackeborn a její sestry sv. Mechtildy (v té době ředitelky školy a učitelky novicek), které pocházely z hraběcí rodiny, zde získala i důkladné vzdělání a vynikající znalosti, literární, teologické, filosofické a jazykové (latina). A oblíbila si je natolik, a k tomu i umění (zpěv, literatura), až kvůli tomu zanedbávala duchovní život. Vedlo to k tomu, že ji na konci 1280(1) postihla velká vnitřní krize. Gertruda se cítila opuštěná, ztracená, pokořená. Asi po měsíci, s Boží pomocí a velkou důsledností v pokorné službě, nad svou krizí zvítězila. K náhlému obrácení došlo, když sám Ježíš k ní přišel v hlubokém mystickém zážitku. Spojila se s ním poutem nadpřirozené lásky a život s ním ji celou vnitřně proměnil. Bylo to jako výměna srdcí – láska za lásku. Gertruda toužila připojovat se k Ježíšově oběti za spásu světa svými bolestmi a kříži. (Zpočátku silně toužila pro Krista zemřít, postupně se naučila podřizovat se vůli Boží.) Její otevřenost Božím milostem způsobila, že Ježíš ji mohl obdarovávat stále více, mimo jiné i stigmaty. Gertruda byla v uctívání Božského Ježíšova Srdce předchůdkyní pozdější Markéty Marie Alacoque (a Faustýny Kowalské). Ježíšovo Srdce plné lásky je otevřené každému a opakovaně nás zve, abychom pro úctu k němu mohli prožívat tu nejšťastnější věčnost. V mystickém spojení a nazírání to snad jako první poznávala Gertruda a stala se přední středověkou učitelkou vnitřního života, přičemž pro její mystické spojení a nazírání Ježíšova láskyplného srdce jí přísluší název Veliká. Velcí můžeme být ve skutečnosti pouze láskou, které přemáhá svět. Často bývala nemocná, ale nestěžovala si. Naopak, její slova byla útěchou pro mnohé. Dokázala smiřovat protivníky, posilňovat bezradné a tešit zarmoucené. Měla mnoho mystických zážitků. Velmi se modlila a bděla. Dobrovolně podstupovala půst. Začala údajně psát v lidové řeči krátké úvahy, v nichž vysvětlovala části Písma sv., aby se s prostými lidmi podělila o užitek z vlastního čtení a rozjímání. K napsání dvou rozsáhlejších dílů došlo po těžkém onemocnění 1288. V latině napsala 5 (4) knih „Posel Boží lásky“ (Legatus divinae pietatis) a 7 knih „Duchovní cvičení“ (Exército spiritualit). V Poslu Boží lásky vypsala v latině obsah svých zjevení. Spis vyniká bohovědnou hloubkou, posvátným básnickým vzletem a překvapující jasností. Kniha svaté Gertrudy patří k nejdrahocennějším klenotům duchovního písemnictví a je snad dosud jako rozjímání o božském Srdci Páně nedostižena. Poslední 3 knihy byla z důvodu onemocnění schopna pouze nadiktovat. V jejích spisech lze najít téměř všechny invokace z dnešních litanií k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Gertruda bývala často nemocná, nikdy si však nestěžovala. Naopak její slova byla útěchou pro mnohé. Dokázala smiřovat protivníky, posilovat bezradné, těšit zarmoucené. Zevně byl její život řetězem nemocí, zato vnitřně oplývala mimořádnou hloubkou a bohatstvím. Její zdravotní stav se od onemocnění pomalu, ale stále zhoršoval. + okolo 13. 11. 1301(2) v Helftě (tehdy končí zjevení, popsaná v její knize) na ledvinové komplikace a byla pochována ve svém klášteře jako prostá, světu neznámá řeholnice. Při pustošení kláštera za reformace zaniklo i označení jejího hrobu. Po dvou stech letech se o vydání jejich spisů postarali dominikán von Weida s kartuziánem Lanspergerem a od té doby přeloženy do všech hlavních evropských jazyků, v 18. stol. i do češtiny. A ve 20. stol prožívaly velkou renesanci. 1677(8) její jméno zapsáno do římského martyrologia. Její úcta schválena pro všechny země 1738. Rakev s jejími ostatky vlastní hraběcí rod Welfů (Helftů). Atributy: řeholnice (abatyše), hořící srdce, kniha, kříž, pero. Význam jejího jména v zastaralé němčině je „silná jako oštěp“.