Konrád z Parzhamu

Konrád z Parzhamu svatý

* 22. 12. 1818 v Parzhamu v Bavorsku jako Jan Birndorfer, jedenácté z dvanácti dětí zbožných zemědělců, a od dětství tam pracoval se sourozenci na rodinném statku. Od dětství velmi zbožný. V 16ti letech osiřel. V 19ti letech se neúspěšně pokusil studovat v benediktinském klášteře Metten u Deggendorfu. Musel se vzdát touhy stát se knězem a pracoval dál na rodinné farmě. 1841 složil sliby v III. řádu sv. Františka a až 1849 v 31 letech se vzdal dědictví a vstoupil do kapucínského kláštera sv. Anny v Altöttingu, kde 1852 složil věčné sliby. Stal se tam věrným bratrem laikem a byla mu svěřena služba vrátného, kterou vykonával až do konce života, celkem 41 let. Tato služba nebyla pro něj – nezkušeného rolníka – lehká, musel se vypořádat s tisíci poutníků, kteří přišli s mnoha požadavky, také řemeslníci a děti z chudých rodin přicházeli žebrat, ale on díky své zbožnosti a důvěře v Boha měl pro každého přátelské slovo a nikdo od něho neodešel s nesplněnou žádostí. Jeho jméno a pověst pronikla daleko za hranice Bavorska. (Kluci se kdysi umluvili, že jistě rozzlobí bratra vrátného u kapucínů. První zazvonil u brány, odříkal Otčenáš a dostal od přívětivého bratra Konráda kus chleba. Když kluci slyšeli, že se starý upracovaný bratr vrátil do své světničky, zazvonil druhý a trpělivý bratr i jemu dal kus chleba. Taktéž učinil třetí, čtvrtý, desátý a jedenáctý a každý dostal kus chleba. Když dvanáctému dával dobrý bratr zvlášť krásný kousek chleba, řekl mu s úsměvem: “Dnes mne chcete rozhněvat, pravda, že tak jeden za druhým chodíte ... — Ale to nevadí, chlapci! — Půjdu ještě třeba dvacetkrát, pokud mne nohy ponesou. Ale mám ještě jinou práci, rozumíš?“ Zahanbený kluk se chtěl omluvit, ale bratr Konrád ho po hladil a řekl: “Již je dobře!“ Stará Monika neměla, jak se říká, všecky pohromadě. Každý den si přišla do kláštera pro oběd. Dnes byla ve zvlášť špatné náladě. Trhla zvonkem, a když bratr otevřel, poroučela si ostře: “Oběd!“ Laskavě jí vzal košíček, aby jej naplnil. Ona však na něho: “Ty farizeji!“ Bratr jakoby neslyšel. Ona ještě hlasitěji: “Ty starý lumpe!“ A ještě mnoho jiných nezdvořilostí se za ním vysypalo. Dobrý bratr hledal v kuchyni nějaký lepší kousek pro Moniku. Tři tuláci přišli k bráně: chtěli pivo. Bratr Konrád jim vskutku přinesl pivo. Zatímco si pochutnávali tři žíznivci na pivě, dělali vtipy na bratra. On však jako by neslyšel. Domnívali se tedy, že je nedoslýchavý, a hlasitě si z něho tropili žerty. Teprve později se dověděli, že “nedoslýchavost“ byla těžce nabytá ctnost. Jednomu žebrákovi nechutnala klášterní polévka. Hodil talíř i s polévkou Konrádovi k nohám. Ten klidně řekl: “Ty ji tedy nechceš? Donesu ti jinou.“ Jednou ho zkoušel “milosrdný“. A ten dovedl zkoušet, je-li ctnost pravá. Bratr Konrád denně s velikou radostí a zbožností přisluhoval při mši sv. v 5 hod. Již se připravoval modlitbou na svatou službu. Tu k němu přistoupil “milosrdný“, vzal mu misál z ruky a žádal ho, aby mohl ministrovat místo něho. Co myslíte, že bratr Konrád udělal? Laskavě ponechal jinému milou službu, klekl si do koutku a modlil se. Od té doby byl “milosrdný“ přesvědčený, že bratr Konrád je světec. Dvanáct let ho pozoroval jeho pomocník u brány a říká o něm: “Ročně přicházelo mnoho tisíc lidí k bráně. Byli to lidé nejrůznější: suroví tuláci, drzí žebráci, nevděčníci. Nikdy jsem však neviděl bratra Konráda rozhněvaného nebo rozčileného.“ Kdysi přišel člověk ke sv. zpovědi a usedavě plakal. Jeho známý se ho ptal, co ho přivedlo ke zpovědi. Odpověděl: “Ten starý kapucín tam u fortny se na mne podíval a jeho pohled mi pronikl srdce.“) Zůstával u brány i přes 18 hodin denně, ale modlitba zůstala středem jeho života – v noci, využívaje každou volnou minutu, se modlil, takže mu sotva zbyl čas na spánek. Uchyloval se k modlitbě často do „cely sv. Alexia“, ze které je možné vidět malým otvorem přímo na hlavní oltář sousedního kostela. Současně měl mimořádnou touhu po eucharistii. V klášteře, bylo zvykem, dvakrát nebo třikrát týdně přistupovat ke sv. přijímání, ale Konrádova touha byla tak silná, že mu bylo povoleno každodenní sv. přijímání. Tři dny před smrtí napsal svým nadřízeným: „Teď už nemůžu“ a byl vzat ze služby na bráně. Ale ještě krátce před smrtí vstal z postele a zamířil ke dveřím, protože měl dojem, že jeho zástupce ve vrátnici neslyšel zvonec. + 21. 4. 1894 v Altöttingu. Pohřben je v klášterním kostele v Altötting, který od 1953 nese jeho jméno. Jeho ostatky spočívají ve stříbrné schránce pod zvlášť zhotoveným oltářem pod baldachýnem. Velmi uctíván lidem i spolubratry, svatořečen 1934. Patron vrátných, sefarinského díla lásky, při všech trampotách.