Hildegarda z Bingen

Hildegarda z Bingen (Sybila z Porýní) svatá

* 16. 9. (?) kolem 1098 jako poslední z deseti dětí urozené rodiny v Bermersheimu u Alzey v Porýní – Falci (či Niederhosenbachu?). ((Po celý život si zachovala vědomí svého urozeného původu – do klášterů, jež založila, přijímala pouze mladé šlechtičny, což ale nebylo v těch dobách nějak výjimečné.)) Jako „desátek“ svých rodičů – Hildeberta a Mechthildy z Bermersheimu byla již od narození zasvěcena Bohu. Od dětských let údajně mívala vidění. Rodiče ji již v 8 letech předali tetě Jutě ze Sponheimu, dobrovolně zazděné reklúze u kláštera Disibodenberg u Bingenu, kde získala náboženskou výchovu a naučila se trochu číst, psát a základy latiny. Jutta ji také nabádala, aby se svých vidění nebála. Po Jutině smrti 1136 převzala vedení kláštera. Od narození slabá a neduživá mohla Hildegarda již z matčina klína ve svých viděních nahlížet do tajemství přírody, jež ostatním zůstávala skrytá. Bděla ve dne v nocí, aniž by upadla do extáze, a v duchu mohla prožívat velkolepé vize. Tyto stavy byly pro Hildegardu zcela samozřejmé a patřily k jejímu životu. Až ve svých patnácti letech si uvědomila, že ostatní lidé taková vidění nemají. Od té doby zachovávala o svých vizích přísné mlčení. Ve 43 letech obdržela prý od Boha příkaz: „Ty slabý člověče, ty popeli z popela, prachu z prachu, řekni a napiš vše, co vidíš a slyšíš. ...Zapiš to ne podle svého nejlepšího uvážení, nebo podle mínění jiného člověka, ale tak, jak to odpovídá vůli toho, který vše vidí a vše řídí ve skrytu svých tajemství.“ Svá vidění musela Hildegarda sepsat bez komentáře. Vzhledem k tomu, že neznala latinu a její gramatiku, byl jí dán k dispozici jako sekretář Volmar, mnich z Disibodenbergu, kterému se již dříve svěřila se svými vizemi. Zápis jejího prvního vidění, Scivias – Cesty vědění, jí trval deset let. Když sv. Bernard uslyšel zprávy o ní, zavítal do Bingen, aby prozkoumal, co je na nich pravdy. Na Trevírském synodu, který se konal 1147 – 8, potvrdil papež Eugen Hildegardin vizionářský dar a před kardinály, biskupy a teology osobně předčítal z jejího díla Scivias. Její vizionářský dar tak byl uznán nejvyššími církevními místy. Ještě předtím, než dokončila Scivias, založila Hildegarda podle Božího přání klášter Rupertsberg u Bingen nedaleko Rýna, do něhož se sestry přestěhovaly 1147 (zůstaly však v trvalém kontaktu s Disibodenbergem). Zde pak vznikly další knihy zachycujicí její vidění: Liber vitae meritorum Kniha životních zásluh (Odpovědnost člověka), Liber divinorum operum Kniha o díle Božím (Člověk a svět). Hildegardini životopisci z 12. stol., mnichové Gottfried a Theoderich, podali zprávu ještě o následujicích zápisech: „Rovněž v prorockém duchu odhalila něco o lidské přirozenosti, živlech a různých stvořeních, a o způsobu, jak jejich pomocí lze člověku pomáhat, a různá jiná tajemství.“ Dále nás seznámili s dopisy, písněmi a neznámými zápisy, výklady evangelia a rovněž se symbolickými výklady, které Hildegarda shledávala ve svých viděních. 1158 až 1171 podnikla Hildegarda mnoho velkých misionářských cest po Německu. Kázala na tržištích a v klášterech (které vizitovala) a vyzývala lid, zmatený falešnými učiteli a církevním schizmatem, k pokání a obrácení. Navštěvovala velikány své doby. Když měla co říci ke stavu církve, nezastavila se před mocnými ani velkými. Papeži Anastáziovi IV. psala: “Ty muži, který jsi ustanovený pastýř všeho křesťanstva! Tvůj rozum přestává být ostražitý ... před očima svého svědomí ses stal nedbalý a snášíš pyšné řeči svého dvořanstva.„ Nebála se ani samotného císaře Fridricha Barbarossy. Radili se s ní králové, knížata, biskupové i obyčejní lidé. Byla v kontaktu se sv. Bernardem. 1165 založila klášter Eibingen u Rüdesheimu, protože nedaleký Rupertsberg na druhém břehu Rýna již nestačil přijímat další sestry. Neustále pracovala, modlila se a plnila Boží pokyny. Skládala hymny a básně. Přes svůj vysoký věk navštěvovala sestry v Eibingenu dvakrát týdně. I když byla křehká a neduživá, dožila se 81 let. + 17. 9. 1179 na Rupertsbergu, kde byla i pochována. Při její smrti se na nebi objevila zázračná znamení. Dejme nyní znovu slovo kronikářům Gottfriedovi a Theoderichovi: „Nad komnatou, ve které svatá panna odevzdala s prvním nedělním úsvitem svou šťastnou duši Bohu, objevily se dvě nadmíru jasné duhy zářivých barev. Klenuly se na velkou vzdálenost do všech čtyř světových stran. Jedna se táhla od severu k jihu, druhá od východu k západu. V jejich průsečíku zářilo jasné světlo ve tvaru měsíce. Svítilo do daleka a zdálo se, že zahání tmu z domu smutku. V tomto světle byl vidět rudě zářící kříž – zprvu malý, ale později rostoucí do nesmírné velikosti. Byl obklopen nesčetnými barevnými kruhy, v nichž se vytvářely jednotlivé rudě se třpytící kříže s vlastními kruhy. Ty menší bylo možno vidět dříve. Jak se na obloze rozšířily, táhly se dále na východ a zdály se sklánět k zemi na dům, který byl domovem svaté panny, a halily horu do zářícího světla.“ Těmito znameními Bůh všem ukázal, že vzal svou věrnou služebnici k sobě, do věčného blaženství. Do povědomí vešla jako mystička (jedna z nejvýznamnějších žen německé mystiky), politička, básnířka, přírodovědkyně, hudebnice, badatelka, psycholožka, učitelka a lékařka, církevní rádkyně a hlavně pomocnice v nouzi. Nebyla nikdy oficiálně kanonizovaná, byla však odedávna uctívána jako svatá. 2012 vyhlášena za učitelku církve. První píšící lékařka – její spisy o zdravotních tématech jsou přitom stále vydávány, a to ve zvyšujících se nákladech. Patronka přírodovědců, filologů a esperantistů. Dnes její ostatky v klášteře Eibingen. 1921 vznikla v Německu řehole Sester sv. Hildegardy.