Svatořečení

Kanonizace (svatořečení)

Pojem svatost se vztahuje na osoby, které dle přesvědčení katolické Církve dosáhly spásy, tedy žijí v nebi v Boží přítomnosti. Pro nás mohou být vzorem křesťanského života, ukazují jak dosáhnout věčné spásy a jsou přímluvci u Boha, k nimž se každý může obracet o pomoc. Člověk, který žil příkladným životem, může být tedy prohlášen za svatého – kanonizován. Počátky úcty ke světcům leží na zač. 2. stol. a nejdříve byli uctíváni jen mučedníci, ti, kdo pro věrnost Kristu prolili krev. Ve 4. stol. začali být uctívání jako světci i nemučedníci, vyznavači. V prvních stoletích mohl zemřelou osobu na základě prokazované úcty prohlásit za svatou místní biskup. Úcta se prokazovala tam, kde u hrobu došlo k uzdravení či jinému viditelnému zázraku (vůně z těla zemřelého, neporušenost těla, znamení světla, náhlé uzdravení přítomných apod.). Vyzdvižením (po několikadenním půstu a modlitbách) těla zemřelého a uctívaného člověka z původního hrobu (elevace) a přenesením (translace) do oltáře se souhlasem a za účasti místního biskupa byla svatost potvrzena. Ostatky svatých byly přitom děleny na řadu částí a v relikviářích umísťovány v různých kostelích na různých místech světa (to přispívalo i k šíření informací o svatých). Ostatky (relikvie) tehdy musely být v každém oltáři, což bylo mj. i symbolem toho, že první mše bývaly slaveny na hrobech mučedníků. Vlastnictví (významné části) ostatků mělo zcela zásadní význam i pro daný kostel, klášter, město, diecézi, pro jejich renomé, sílu, rozvoj (např. v závislosti na etablování daného místa jako místa poutního). V karolinské době se změnil vztah k zemřelým když, na rozdíl od antiky, byly hřbitovy umísťovány do blízkosti kostelů a živí a mrtví byli tak blízko sebe. První oficiální kanonizace papežská proběhla 993 při svatořečení augsburského biskupa Ulricha. 1171 vydal papež Alexandr III. dekret, ukládající jako předpoklad kanonizace řádný proces provedený papežem a důkladné zvážení, aby se předešlo kanonizaci nehodných osob. Dekret papeže Inocence III. posléze ukládal doložení dobrých skutků ze života dotyčného a bylo zavedeno šetření života a zázraků. Ale i po této době byli uctíváni světci oficiálně nesvatořečení. Za papeže Sixta IV. byl 1483 povolen kult osob, u kterých kanonizace probíhala, a ty byly poprvé nazvány blahoslavenými. 1588 založil papež Sixtus V. úřad pro kanonizaci při Kongregaci obřadů (papež Pavel VI. tento úřad 1969 osamostatnil pod názvem Congregatio de Causis Sanctorum). Ke zpřísnění svatořečení došlo 1625, kdy papež Urban VIII. nařídil odstranit ze sakrálních prostor sochy osob, které nebyly svatořečeny. 1634 vydal konstituci Coelestis Hierusalem cives v níž ustanovil, že titul svatý či blahoslavený nesmí užívat nikdo, kdo není schválen Svatým Stolcem. Povolil však výjimku pro kulty svatých, které trvaly od nepaměti, tedy nejméně 100 let. Kdo ze svatých byl tedy ctěn před 1534, mohl být oficiálně ctěn i nadále. Liturgická reforma a reforma církevního kalendáře po II. vatikánském koncilu se řídila kritérii historičnosti, významu a universálnosti, světci s neprokazatelnou historickou existencí byli z kalendáře vypuštěni (s možností místní úcty). Procedury byly postupně upřesňovány, až dospěly k závazné formě, vyhlášené 1983 papežem Janem Pavlem II. V nových kostelích se do oltářů relikvie neukládají.

Dnes řízení kanonizačního procesu začíná v diecézi, ve které dotyčný zemřel, nejdříve pět let po jeho smrti. Ctitelé se obracejí na biskupa. Ten zjišťuje, zda mohou být dokázány ctnosti zemřelého. Ustanoví senát diecezního soudu, cenzory a postulátora, jejichž úkolem je prozkoumat písemnosti kandidáta, fotografie, filmy, kresby atd. Svědkové, pokud žijí, jsou předvoláni k vyslechům. Cenzoři pod přísahou potvrdí, že nenašli nic, co by odporovalo víře a dobrým mravům. Po přípravě dokumentů zašle biskup do Říma žádost nihil obstat – nic nepřekáží. Žádost má být podpořena biskupskou konferencí. Potvrzením této žádosti je oficiálně zavedeno řízení beatifikace – blahořečení. Veškerá dokumentace se předá Kongregaci pro svatořečení a dostanou je k prostudování odborní konzultoři (lékaři, psychologové, teologové, historikové a další). V procesu vystupují dva důležití odborníci, advocatus angelicus a advocatus diabolis, první hledá klady, druhý zápory v životě kandidáta, má se tak zabránit případnému omylu. Po ukončení procesu prohlásí Svatý Otec tuto osobu s označením ctihodný – venerabilis (ct.).

Jednotlivé stupně kanonizačního procesu v katolické církvi:

  1. Služebník Boží je označení používané v katolické církvi pro zemřelou osobu, u níž byl započat kanonizační proces, který však dosud nebyl ukončen ani udělením nejnižšího stupně. Kongregace pro svatořečení poté může navrhnout papeži, aby služebníka Božího označil za ctihodného. Ctihodný služebník Boží může být uctíván v místě svého života nebo smrti pouze soukromě, věřící se mohou k němu modlit, mohou být tistěny jeho obrazy a přeneseny jeho ostatky.

  2. Prohlášení za blahoslaveného neboli beatifikace (z lat. beatus šťastný, blažený a facere učinit) je ukončení druhého stupně kanonizačního procesu. Beatifikací je služebník Boží prohlášen za blahoslaveného. Toto prohlášení znamená, že se církev zaručuje za to, že daná osoba je v nebi, je proto možné ji prosit o přímluvu, a prokazovat jí úctu (např. může být této osobě zasvěcen kostel či oltář). Předpokladem je ukončené beatifikační řízení a jeden doložený zázrak. Od zázraku je možné upustit v případě prokazatelné mučednické smrti (tedy smrti pro víru). Na rozdíl od kanonizace (třetí stupeň procesu svatořečení), blahoslavenému úcta smí být prokazována, není to však výslovně předepsáno, jako je tomu u světců. Povolení uctívat blahoslaveného je též výhradně lokální (v místě života nebo smrti blahoslaveného), neplatí univerzálně pro celou církev. Beatifikaci vyhlašuje jménem papeže kardinál prefekt Kongregace pro svatořečení přímo v diecézi, kde je ctihodný uctíván.

  3. Aby mohl být blahoslavený prohlášen za svatého neboli kanonizován, je potřeba ještě jednoho zázraku a nového procesu. Prohlášení o svatosti dané osoby, které je papežským úkonem, je považováno za neomylné, prohlášení o blahoslaveném či ctihodném nikoli. Svatý pak může být předmětem veřejné úcty po celém světě, nikoli pouze v místní diecézi, a dostává také datum v církevním kalendáři, platném pro celou církev, a je zapsán v seznamu světců – martyrologiu (kniha s výročními dny svatých).

Aby byl zázrak (k beatifikaci či svatořečení) uznán za platný, musí splňovat následující kritéria:

  • Nemoc musí být smrtelná,

  • musí být ve svém posledním stádiu,

  • použité léky nebyly schopné nemocného uzdravit,

  • uzdravení musí být okamžité,

  • uzdravení musí být dokonalé a úplné,

  • nesmí mu předcházet ulehčení,

  • uzdravení musí být stabilní a trvalé.