Bonifác

Bonifác svatý

Velký misionář 8. století, který šířil křesťanství ve střední Evropě, zvláště v Německu – sv. Bonifácovi, který je se do dějin zapsal jako „apoštol Němců“. Zachovalo se nám péčí jeho životopisců nemálo zpráv o jeho životě. Narodil se ve vznešené anglosaské rodině v Kirtonu (Creditonu) v jižním Wessexu kolem 672/3(5)/80 a byl pokřtěn jménem Wynfreth (Wynfrith neboli Winfried). Velmi mlád (v sedmi letech), přitahován mnišským ideálem, byl dán do benediktinského kláštera. Byl vzděláván v klášteře v Exeteru, pak přišel do Nhutscelle (dnes Nursling), kde složil benediktinské sliby. Vzhledem ke značným intelektuálním schopnostem byl nakročen ke klidné a oslnivé kariéře vzdělance, stal se učitelem latinské gramatiky a biblistiky, sepsal několik pojednání (i učebnici gramatiky a básnickou příručku) a skládal také latinské básně, vedl klášterní školu, zprostředkovával. Z této doby pochází rovněž sbírka 15 kázání, která je mu připisována. Asi ve třiceti letech byl vysvěcen na kněze, kromě učení se stal horlivým na kazatelně a ve zpovědnici, ale cítil se povolán k apoštolátu mezi pohany na kontinentu. Jeho vlast, Velká Británie, kterou evangelizovali sto let předtím benediktini pod vedením sv. Augustina, vykazovala víru tak pevnou a lásku tak vroucí, že posílala misionáře do střední Evropy, aby tam hlásali evangelium. 716(5) se Winfrid s několika druhy vydal do Fríska (dnešní Holandsko), ale narazili tam na odpor místního vládce a na válečný konflikt, takže pokus o evangelizaci byl zmařen („protože suché pláně nebyly svlaženy nebeskou rosou,“ jak pravil dle 1. knihy Mojžíšovy jeho životopisec). Neztratil však odhodlání, vrátil se sice domů, v klášteře byl 717 zvolen opatem, hodnosti se však zanedlouho zřekla a vymohl si souhlas (biskupa Daniela z Winchesteru?) s tím i s odchodem do Říma, kam se pak za dva roky (na podzim 718?) skutečně vydal, aby se setkal s papežem. Toužil po papežově požehnání k evangelizaci Germánů. Podle vyprávění jednoho z životopisců jej papež „přijal s úsměvem a pohledem plným něhy“ a následující dny spolu vedli „důležité rozhovory“. Papež Řehoř II. (715 – 31) jej u sebe ponechal asi rok, dal mu nové jméno podle mučedníka Bonifáce a pověřil hlásáním evangelia mezi Germány. Odjel přes Bavorsko (již částečně christianizované) do Utrechtu, kde se setkal s arcibiskupem Willibrordem pověřeným organizováním misie ve Frísku. Měli poměrně úspěch. Od Willibrorda se dozvěděl zejména o začlenění politického prostředí v jeho plánování, ale také o potřebě zakotvení práce v Římě. Pak odjel do Hessenska na středním Porýní. Tam viděl, že je potřebné získat vládnoucí kruhy a dosadit biskupa. Obrátil se proto na papeže, který ho pozval do Říma. Seznámil se s výsledky Bonifácovy dosavadní činnosti a osobně jej vysvětil na „regionálního biskupa“ s oficiálním pověřením hlásat evangelium mezi národy Německa (722/3) a dal mu i doporučující listy pro franckého majordoma Karla Mertela i pro durynská a saská knížata. Prohlásil, že „že mu chce udělit biskupskou hodnost, aby tak mohl s větší rozhodností napravovat a přivádět bloudící na cestu pravdy, pocítit větší autoritu apoštolské důstojnosti a mohl tak být ode všech více přijímán ve svém úřadě kazatele, když by vyšlo najevo, že právě z tohoto důvodu byl obdařen apoštolskou hodností“. Povzbuzen a potěšen papežovou podporou se Bonifác pustil do hlásání evangelia v tomto regionu (zejména v Hesensku, Durynsku, později ve Westfálsku, Bavorsku  a Wüttenbergu, jeho působení zasahovalo také církev v Galii, z misijní základny v Hesenském Fritzlar; většinu z následujících třiceti let se věnoval intenzivní misijní práci v Hesensku a Durynsku), bojoval proti pohanským kultům a posiloval základy lidské a křesťanské morálky. Ničil pohanské svatyně a založil mnoho kostelů a klášterů např. v Ohrdrufu, Fritzlaru, Tauberbischofsheimu, Kitzingenu, Neustadtu a Ochsenfurtu. (Vesničané z Geismaru, dnes části Fritzlaru, měli za přední božiště mohutný dub zasvěcený hromovládci Thorovi. Bonifác rozhodl o jeho skácení. Lid s hrůzou čekal, co se stane, ale když se Thor vůči Bonifácovi ukázal bezmocný, přešel lid na stranu Bonifáce a řada lidí se nechala pokřtít. Ten ze dřeva poraženého stromu ještě postavil kapli sv. Petra.) S velkým smyslem pro povinnost v jednom svém dopise píše: „Stůjme pevně v boji v den Páně, neboť na nás přišly dny úzkosti a soužení … Nebuďme němými psy, nebuďme tichými pozorovateli, nebuďme nájemníky, kteří prchají před vlkem, ale buďme starostlivými pastýři, kteří bdí nad stádem Kristovým a oznamují všechny Boží úradky velkým i malým, bohatým i chudým, každému stavu a každému věku, pokud Bůh dá k tomu možnost, vhod i nevhod.“ V Hessensku tehdy položil organizační základy německé církve. Bonifác svou neúnavnou činností, svými organizačními schopnostmi a svým houževnatým a vlídným charakterem dosáhl velkých úspěchů. S velkou rozvahou pečoval o církevní kázeň, svolal několik synod, aby poskytl záruky autoritě posvátných kánonů a posílil nezbytné společenství s římským papežem, což mu především leželo na srdci. Řehoř III. jej 732 jmenoval arcibiskupem všech germánských kmenů (papežským vikářem pro východní část Franské říše), poslal mu pallium a udělil mu právo zřídit na tomto území církevní hierarchii (světit další biskupy). 738 Bonifác navštívil Řím potřetí a před návratem do misie ho papež Řehoř III. ustanovil za svého legáta pro širokou misijní oblast. (Setkal se tam i s dalšími misionáři, např. Wilibaldem a Wunibaldem.) K jeho úkolům pak patřilo i reformovat francké duchovenstvo a vybudovat církevní organizace v Bavorsku, Hesensku a Durynsku (Sasku). Bylo toho zapotřebí kvůli místním feudálům, kteří chtěli dosazovat své lidi do církevních hodností. Karel Mertel mu byl nakloněn jen částečně a pro církevní organizaci podléhající Římu neměl porozumění. Až po 741, kdy převzali vládu jeho synové, se dařilo měnit situaci a 742/3 začít svolávat církevní synody, které připravily církevní obnovu Francké říše. Synody stanovily základní pravidla církevní disciplíny a křesťanského života: stav a povinnosti biskupa, étos a chování duchovenstva, kontrola církevního majetku, opuštění pohanských praktik nebo otázky práva křesťanského manželství. Rozhodlo se o ustanovení církevní metropole v Kolíně nad Rýnem a Bonifác se stal prvním metropolitou. Díky spojení na jedné straně s Římem a na druhé straně s Karolingy byl Bonifác jedním z těch, kteří pomáhali uvolnit papežství od jeho byzantských vazeb a podílel se na rozvoji střední Evropy. (Jeho práci značně ovlivňoval politický vývoj ve východofrancké říši i odpor církevních „starých kádrů“.)

Kromě této evangelizační práce a organizování církve zakládáním diecézí (Salzburg, Regensburg, Freising, Passau, Würzburg, Erfurt, Bamberg, Kolín nad Rýnem, Büraburg) a svěcení svých spolupracovníků na biskupy (a tak území, nikým dosud vpodstatě nespravovaná, získala vedení, řád, systém, správnost učení, kněží oporu ...), podporování vzdělanosti kněží a pořádáním řady synod neopomněl tento velký biskup zakládat také různé, mužské i ženské kláštery jako majáky, které na daném území vyzařují víru, jakož i křesťanskou a lidskou kulturu. Z benediktinských komunit ve své vlasti povolal mnichy a mnišky, kteří poskytli drahocennou a významnou pomoc při hlásání evangelia a šíření lidského vědění a umění mezi národy. (Jeho spolupracovníky byli např. Burkhard, Willibald, Wunibald, Sturmius, Lullus, Megingaud, Wigbert a Gregor.) Významnou podporu nacházel u vzdělaných anglosaských řeholnic, které mu zasílaly knihy a některé přicházely do oblastí na východ od Rýna, aby vedly ženské kláštery, založené Bonifácem většinou pro vzdělání a výchovu urozených dcer místních velmožů. K nejznámějším spolupracovnicím patřila sv. Lioba (700 – 782) či Walburga. Bonifác měl právem za to, že práce pro evangelium musí být také přínosem k opravdové lidské kultuře. Zejména klášter ve Fuldě, založený kolem 743(4?) jeho ve spolupráci s jeho žákem Sturmiem nedaleko Fritzlar, byl srdcem a centrem, které vyzařovalo duchovnost a náboženskou kulturu a později se zasloužil o pokračování Bonifácova díla. (Zvláštní privilegium ...) Delší dobu pak zůstal v Itálii, v mateřském klášteře benediktinů Montecassino, kde studuje benediktinský klášterní život. Po svém návratu 748 zakládá ve Fuldě při klášteře kněžský seminář a klášterní školu. Modlitbou, prací a pokáním usilovali tamější mniši o svatost, vzdělávali se studiem posvátných i světských nauk a připravovali se na hlásání evangelia, aby se stali misionáři. Zásluhou Bonifáce, jeho mnichů a mnišek, měly na tomto díle evangelizace významný podíl také ženy a rozkvetla tak ona lidská kultura, která je neoddělitelná od víry a která vyjevuje její krásu. Samotný Bonifác nám zanechal významná intelektuální díla. Především svou bohatou korespondenci, která obsahuje jak pastorační, tak oficiální a soukromé listy, které zachycují různé společenské události a zejména jeho bohatý lidský temperament a jeho hlubokou víru. Napsal také pojednání Ars grammatica, ve kterém vysvětluje deklinace, slovesa, syntax latinského jazyka, ale které mu sloužilo také jako nástroj šíření víry a kultury. Jsou mu připisována také Ars metrica, tj. úvod do umění poezie, různé básně a nakonec i sbírka 15 kázání. Ve svých více než sedmdesáti letech stal se Bonifác 747 mohučským arcibiskupem. (Kromě starosti o vlastní diecézi se ale nadále staral o pomoc a podporu dalším diecézím či klášterům, dříve jím založeným.) Když se mu přiblížila osmdesátka, viděl, že vše uspořádal tak, jak si předsevzal,  předal arcibiskupství Lullovi, nevzdal se však své misijní činnosti. Na sklonku života se 753(4) vypravil na misie do Fríska, místa počátků svého působení. Místa v sousedství jím spravovaných oblastí, kde stále ještě bujelo pohanství. Spolu s 50 mnichy (mezi nimi Adalar, Eoban, Hildebrand a Ferdinand) se tedy vrátil do Fríska, kde své dílo započal. V předtuše své blížící se smrti napsal s narážkou na životní cestu svému učedníkovi a nástupci na Mohučském stolci biskupovi Lullovi: „Rád bych přivedl ke zdaru cíl této cesty a nemohu se v žádném případě tohoto přání vzdát. Den mého konce je blízko a čas mé smrti se nachýlil. Své tělesné ostatky odložím a vystoupím k věčné odměně. Avšak Ty, můj drahý synu, nadále bez okolků povolávej lid od jalovosti omylu, dokonči již započatou stavbu baziliky ve Fuldě a ulož tam mé tělo, zestárlé dlouhými roky života“. Mise se mu dařila. Ale 5. 6. 754(5), když se chystal přistoupit ke slavení mše v Dokkumu (dnešní severní Holandsko), kde snad chystal biřmování, byl napaden bandou pohanů. Předstoupil před ně s klidnou tváří, „zakázal svým lidem, aby bojovali, a řekl: »Děti, přestaňte bojovat, zanechte války, protože svědectví Písma nás varuje, abychom neodpláceli za zlo zlem, nýbrž dobrem. Nadešel vytoužený den, čas našeho konce. Mějme odvahu v Pánu!«“. To byla jeho poslední slova před tím, než padl (i se svými 52 společníky) pod údery agresorů. (Tato oběť nebyla marná, christianizace Fríska byla brzy ukončena.) Dodnes je tam „vražedný les“ a studna. Ostatky biskupa byly nejprve přepraveny ve slavnostním průvodu do Utrechtu, kde ho pohřbili v tamní katedrále, poté byly přeneseny do Mohuče a nakonec do kláštera ve Fuldě, kde si přál být pochován a kde se mu dostalo důstojného pohřbu. Již jeden z prvních jeho životopisců o něm soudí: „Svatý biskup Bonifác může být označen za otce všech obyvatel Německa, protože je nejprve zrodil v Kristu slovem svého svatého kázání, utvrdil je svým příkladem a nakonec za ně dal svůj život z lásky, nad niž nelze dát více“. Z hrobu se brzy stalo poutní místo. Sv. Bonifác je jedna z klíčových postav Západu, průkopník křesťanského společenství evropských národů, je uctíván jako apoštol Německa. O jeho činnosti jsme informováni ve 150 dopisech, které se dochovaly. Už 2 roky po smrti přijat na anglickém koncilu mezi patrony Anglie. 1855 kanonizován. Od 1867 se ve Fuldě každoročně koná zasedání německé biskupské konference. V červnu 2004, 1250 let po Bonifácově smrti, byla na jeho památku otevřena poutní cesta z Mohuče do Fuldy. Atributy: dub a sekera, liška, havran, bič, meč. Patron Anglie (již 2 roky po své smrti), Durynsku, sládků, krejčích, diecézí Fulda, Erfurt, Groningen, Haarlem. „Bonifác nejen zůstane úctyhodným zjevem po všechny časy; patří nezvratně k naší německé a evropské historii, žijeme z jeho dědictví, protože jím zprostředkované závěrečné římsko-germánské setkání bylo dějinotvorné v nejvyšším slova smyslu. Mnich z Wessexu, který dostal zplnomocnění pro misie od Petrova stolce, který působil u Hesů, Duryňanů, Bavorů a Frísů i u Franků, který obnovil soudržnost univerzální církve, ten patří k průkopnickým iniciátorům, ke stavitelům našeho kulturního okruhu.