Gottschalk

Gottschalk (Gotšalk, dán. Gotskalk, Gudskalk, lat. Gotescalcus, Godescalcus, Goteschalcus, Guthscalcus) svatý

Jeho otcem byl jeden ze slovanských (obodritských) knížat Pribignev, křtěný Uto nebo Udo, syn knížete Mstivoje. Gotšalk * 1000 a byl vychováván v klášteře sv. Michala v Lüneburku pod vedením gótského biskupa Gotšalka, který podle jména mohl být i jeho kmotrem. Zdá se, že slovanský princ zde nepřebýval jen kvůli vzdělání, ale byl i jakousi zástavou, kterou si saský vévoda Bernard II. (1011 – 1059) chtěl zajistit loajalitu slovanského vládce. Asi 1028/31 byl Udo zavražděn jakýmsi Sasem, prý za svou krutost, je ale pravděpodobnější, že pro snahu vymanit ze saského vlivu. Novým vládcem Obodritů se stal zřejmě Udův bratr Ratibor, který byl vůči Sasům povolnější. Když se k mladému Gotšalkovi donesla zpráva o otcově zavraždění, prý se neobyčejně rozčílil, zavrhl křesťanskou víru, která pro něj symbolizovala závislost na Sasech, a prchl z kláštera. Přepravil se přes Labe do Holštýnska, kde se spojil s několika svými krajany a pustošil s nimi celé okolí. Za smrt jeho otce měly zaplatit tisíce Sasů, kteří se pak před jeho nájezdy skrývali do pevností. Pak si prý Gotšalk uvědomil, jaká to páchá zvěrstva, a žádal nějakého Sasa, který šel zrovna kolem, aby mu zprostředkoval setkání s místními představiteli k jednání o míru. Tato náhlá změna však samozřejmě nebudila důvěru v Gotšalkovu solidnost a proto byl chycen a poslán do vězení. Vévodu Bernarda však napadlo, že kdyby jej propustil, mohl by si z mladého knížete udělat propříště dobrého spojence, neboť by mu byl za jeho milosrdnost zavázán vděčností. Ale přepočítal se, protože Gotšalk nezamířil po otevření bran žaláře k Bernardovi, aby mu slíbil věrnost, nýbrž k dánskému králi Knutovi (Knud den Store, králem 1014 – 1035), který byl po matce jeho příbuzným. Dostal se pod Knutovým vedením do Anglie a dosáhl tam značných vojenských úspěchů a slávy a stal se zřejmě dánským jarlem. Po smrti Knutova syna Hardeknuta (1042) se vrací nejprve do Dánska, kde je spojencem Knutova synovce Svena Estridsena (1047 – 1076), jehož dceru Sigrid dostal za ženu. Sven byl pověřen správou Dánska za nadvlády norského krále Magnuse (bojoval za samostatnost, které dosáhl až po Magnusově smrti). Dánsko napadli Slované, vedení Ratiborem a jejich drtivá porážka 1043 u Lyrskovhede, kde padl Ratibor se svými osmi syny, dala Gotšalkovi možnost stanout na uprázdněném knížecím trůně. Gotšalk byl v dánských službách utvrzen v křesťanské víře. Chopil se vlády s rozvahou a neváhal platit vévodu Bernardovi daně. Pod vedením hambursko-brémského arcibiskupa Adalberta (1043 – 1072), který byl Bernardovým odpůrcem, začal naplno s christianizací své říše. Jistě si uvědomil, že rovnováha sil a křesťanská víra mohou přinést jeho zemi klid a rozvoj. Přijetím nové víry chtěl také uhasit jednu z hlavních záminek vedení války proti Slovanům. Chtěl snad z obodritského knížectví vytvořit zemi podobnou české, která přes značné ústupky Němcům neztrácí tolik na své autonomii a charakteru. Do země byli pozváni noví němečtí duchovní, byly obnovovány kostely (některé byly postaveny a zase zničeny už v 10. století) a zakládány kláštery. Ty se nacházely v nejdůležitějších městech státu: v sídelním městě Velehradě (Viligard, Magnopolis; dnešní Dorf Mecklenburg) byly zřízeny tři, po jednom pak v Libici (Liubica, Leubice; dnešní Lübeck), Stargardě (Aldinburg; dnešní Oldenburg in Holstein) Lenčíně (Leontium; dnešní Lenzen) a v Ratiboru (Razisburg; dnešní Ratzeburg). 1051 byla navíc zřízena dvě nová biskupství: v Ratiboru a Velehradě. Biskupství ve Stargardě fungovalo už dříve. Gotšalk se přitom kázání v kostele sám aktivně účastnil, údajně simultánně překládal kázání, snad i zábavněji, aby je lidem více přiblížil. Dokonce prý přikázal přeložit písmo do slovanského jazyka. 1057 dochází k rozpadu svazu kmenů kolem Svarožicovy svatyně v Retře. Proti sobě se postaví Rataři a Dolenci a na druhé straně Črezpěňané (na které straně byli Chyžané není zřejmé). Rataři se svými spojenci napadají Črezpěňany, ale jsou potřikrát poraženi, s čímž nejsou s to se smířit. Povolávají si tedy na pomoc proti Črezpěňanům Gotšalka, vévodu Bernarda a krále Svena. Spojenci Ratarů Črezpěňany po sedmitýdenní krvavé válce porazí. Črezpěňané mají zaplatit 15 tisíc talentů válečné kontribuce. Navíc jsou Črezpěňané i Chyžané začleněni do Gotšalkova panství. Území pod jeho vládou se nyní rozprostíralo téměř od východního Holštýnska (Polnské jezero), na východě po řeku Pěnu a baltské pobřeží, jezera kolem Malchova a řeku Stepenici (Stepenitz). Jižní hranicí bylo Labe. Od západu jej pak uznával kmen Vagrů (Stargard), Polabanů (Ratibor), Smolinců a Gliňanů (oba při Labi), samotných Obodritů (Zvěřín), Reregů (Wismar), Varnů (Güstrow), Chyžanů (dolní Rekntz) a Črezpěňanů (Wolgast). Ranové z ostrova Rujany, kteří měli svá území i na protilehlé pevnině, na něm byli nezávislí. 7. 6. se konal v Lenčině (Lenzen) sněm, na němž byl přítomen i Gotšalk, nezřídka nazývaný králem. Jeho švagr Bluso rozpoutal pohanské povstání proti knížeti a křesťanství, které vyústilo v zavraždění Gotšalka 14. 6. 1066. Tak padl zřejmě největší polabský panovník, který se pokoušel najít cestu k ochráně svého národa před asimilací přijetím německých podmínek. Tím ale celé povstání neskončilo. Naopak živelně vzrostlo, zahubilo i samotného iniciátora a snažilo se zničit vše křesťanské, byly páleny kláštery, mnichové a duchovní byli vražděni. Je připomínán případ velehradského biskupa Jana, kterému byly usekány ruce i nohy a jeho hlava byla obětována v Retře (snad kolem dnešního Neu-Brandenburg) Svarožicovi. Gotšalkovu synovi Budivojovi se jako křesťanovi nepodařilo ujmout se vlády a prchl do Saska k novému vévodovi Magnusovi. Vdova po Gotšalkovi utekla s malým synkem Jindřichem ke svému otci do Dánska, kde záhy zemřela. Novým knížetem byl zvolen rujánský (ránský) vladař Kruto (Kruk), za něhož se náboženským centrem stává Svantovítův chrám v Arkoně a který začíná svou vládu pustošivým nájezdem proti Sasům a Holštýňanům. Arcibiskup Adalbert byl v souvislosti z touto porážkou křesťanství sesazen, ale vrátil se už o tři roky později. Po násilné Krutově smrti byl osud severní slovanské říše zpečetěn. Zobrazován ve šlechtickém oděvu s palmou a oštěpem.