Kilián

Kilián a druhové (Kolonát a Donát) svatí

* v 7. stol. v Mullaghu, v irsko-skotské rodině. Dostalo se mu prý výchovy a vzdělání v některém anglosaském (irském) klášteře, kde získal komplexní znalost Písma sv., a jako řeholník přijal svátost kněžství. Zatoužil po misijní činnosti. K cestě za hlásáním evangelia pohanům se s ním vydalo 11 druhů, mezi nimiž byl kněz Koloman (či Kolonát) a jáhen Donát (Tatnat). Kilian se s nimi vydal na cestu Francií a tehdejší Austrasií, kde zůstalo 9 druhů. Zbývající trojice pokračovala tam, kde byla podle informací ještě hlubší náboženská nevědomost. Z Aschaffenburgu na Rýně se plavili do bavorského Würzburgu. K hradu na levém břehu Mohanu, kde vládl durinský vévoda Gosbert, dorazili 686. Kilianovi se místo zdálo nejvhodnější, ale považoval za potřebné papežské pověření a požehnání. Ještě téhož roku se proto všichni tři vypravili do Říma. Dosáhl od papeže ochotného svolení s požehnáním, a vracel se již jako biskup. Ve Würzburgu a okolí začal Kilian horlivě působit (zde snad i dostal známé jméno). Gosbert přijal křesťanství a následovala ho i další šlechta. Kilianovi to nestačilo, požadoval zejména po panovníkovi, aby vedl spořádaný křesťanský život. Jenže vévoda Gosbert po pohanském obyčeji žil s ženou po svém bratru, Gailanou, což mu Kilian vytýkal. Ač to bylo vévodovi zatěžko, rozhodl se, že ji propustí. Než k tomu stačilo dojít, musel Gosbert vytáhnout do boje. Gailana se ze msty rozhodla dát Kiliana zavraždit. Úkol svěřila dvěma nájemným vrahům a na provedení byla dohodnuta noc 8. 7. Světec, modlící se s druhy, jim k půlnoci řekl, že nadešla vytoužená hodina setkání s Pánem, aby byli poslušní jeho hlasu a nebáli se těch, kdo zabíjejí tělo, protože duši zabít nemohou. V té chvíli došlo k přepadení. Vrazi po vykonání zločinu vykopali jámu, do níž na místě zahrabali těla mučedníků i s bohoslužebnými knihami, nádobami a rouchy, jak si to přála Gailana. Někde se udává rok Kilianovy + 9.(8.) 7. kolem 689 (Würzburg), údaj není odborníky považován za spolehlivý. Životopis Kilianův byl v legendě rozveden nad rámec možného historického doložení. Poněkud se to zřejmě týká jeho druhů, které dnes martyrologium nejmenuje. Legenda uvádí, že ač smrt mučedníků zůstala před lidem utajena, Bůh vrahy prozradil. Po Gosbertově návratu z války mu Gailana nalhala, že neví, kam misionáři odešli. Jenže jeden z vrahů, trápen svědomím, se psychicky zhroutil a zločin prozradil. Panovník ho uvěznil a vyzval lid, aby se vyjádřil, co by se s ním za trest mělo stát. Vyslanec Gailany tehdy navrhl, aby byl svobodně ponechán k potrestání Bohem křesťanů, aby se prokázalo, že je tak mocný a spravedlivý, jak o něm bylo hlásáno. A pokud se prý nepomstí, ať se lidé vrátí k bohům, kterým sloužili předkové. Gosbert s návrhem souhlasil. Vrah prý po osvobození v šílenství začal rvát své vlastní tělo, až skonal. Po děsném výjevu se křesťané ve víře utvrdili. I druhý vrah skončil sebevraždou a Gailana se prý usoužila a v bolestech zemřela. Hrob sv. Kiliana a druhů byl odhalen asi po padesáti letech. Sv. Bonifác a biskup Burkhard Kilianovy ostatky vyzvedl 752/43 a dal je přenést do chrámu PM na Würzburgském hradě. Později, snad 788, byly přeneseny do würzburgského dómu sv. Salvátora pod hradem. Má jít o místo jejich mučednické smrti. Přenesení se účastnil i Karel Veliký. V přestavěném chrámu (Nový dóm) jsou umístěny v relikviáři na hlavním oltáři s Kiliánovou hlavou i hlavy jeho údajných spolumučedníků. Kiliánův sarkofág se nachází v tamní kryptě. Další ostatky v Neumünsterkirche. Karlu IV. se pro chrám sv. Víta podařilo získat dvě Kiliánovy ramenní kosti. Patron: Frank, diecéze Würzburg; barvířů, omítkářů a bednářů; vzýván proti očním onemocněním, dně a revmatismu. Atributy: biskup, dýka, meč, palma.