Alžběta Rakouská

Alžběta Rakouská svatá

Z rakouských panovnických rodů pochází několik světců a světic. U Alžběty Rakouské, dcery císaře Maxmiliána II., přestože pocházela z nejvznešenějšího evropského rodu Habsburků, měl její život daleko k bezstarostnému veselí pohádkové princezny. Jejím dědečkem byl proslulý císař Karel V., nad jehož světovou říší podle slov letopisců „nikdy nezapadalo slunce". Alžběta * 5. 6(7). 1554 ve Vídni, jako páté dítě a v pořadí druhá dcera císaře Maxmiliána II. Dětství prožívala ve Vídni spolu se sourozenci, zejména starší sestrou Annou. Jejich otec se všemožně snažil, aby bylo bezstarostné a šťastné. Však prý také Alžběta otce milovala a snažila se osvojit si jeho „panovnický rozhled". Velký vliv měla na malou Alžbětu i maminka Marie, která ji vedla k hluboké víře a činné blíženecké lásce po vzoru sv. Alžběty Durynské, jejíž jméno princezna Alžběta dostala při křtu. Královna Marie své dceři vštěpovala jako motto pro duchovní život slova sv. Jana: „Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat ani Boha, kterého nevidí". Vychovávala Alžbětu k tomu, že nelze jedněmi ústy říkat Bohu „já tě miluji" a zároveň potřebnému bližnímu „jdi pryč", „neobtěžuj", „jdi mi z očí". Relativně šťastná a bezstarostná léta malé princezny skončila v období, kdy se stala pouhou figurkou na šachovnici nejvyšší evropské diplomacie a dynastických zájmů rodu Habsburků. Byla považována nejen za nejkrásnější princeznu Evropy, ale i za jednu z „nejlepších partií". Nebyla však pouze krásná; básník Brantôme o ní napsal: "...byla jednou z nejlepších, nejmoudřejších, nejněžnějších a nejctnostnějších královen, které kdy panovaly." Současníci se shodují na její inteligenci, ostýchavosti, počestnosti, laskavém srdci a především ryzí zbožnosti. Již v osmi letech se o ní uvažovalo jako o snoubence budoucího francouzského krále. Poté na nějakou dobu ze sňatkového projektu sešlo a 1569 měla být zasnoubena s dánským králem Fridrichem III. Když i tento plán selhal, uvažovalo se o sňatku s portugalským králem Sebastianem I. Nakonec se ani tento složitý diplomatický tah neuskutečnil a byl obnoven původní plán na spojení rodů Habsburků a Valois. Ve Francii v té době třímala otěže vlády velmi ctižádostivá Kateřina Medicejská. To ona de facto vybrala pro svého syna Karla IX. habsburskou princeznu Alžbětu za manželku. Karel IX. musel nastoupit na trůn velmi brzy po smrti svého nemocného staršího bratra Františka II. v období náboženských válek, které rozdělovaly Francii. V době své nezletilosti byl Karel IX. nejdřív pod přímým poručnictvím královny vdovy Kateřiny Medicejské, která, jak známo, podporovala katolickou stranu. Později ji v poručnictví vystřídal admirál Coligny, pro změnu reprezentant tábora hugenotů. Nešťastný mladý král se tak často ocital mezi dvěma mlýnskými kameny. Jednou inklinoval ke katolické víře, poté byl zase spíš nakloněn protestantskému a zároveň protišpanělskému táboru. Nakonec ho jeho matka Kateřina Medicejská donutila k souhlasu s tzv. Bartolomějskou nocí, při níž byli přední hugenoti, včetně admirála Colignyho, povražděni. Je samozřejmé, že nelehký královský úděl Karla IX. podstoupila i jeho choť Alžběta. Radostné okamžiky slavnostních obřadů z 26. 11.1570, které vedl kardinál Karel Bourbonský, byly velmi brzy vystřídány nepříjemnými tahy dvorských pletich. Navíc král Karel, který zpočátku svou manželku Alžbětu snad i upřímně miloval a na znamení lásky ji vášnivě líbal na veřejnosti, se vrátil ke své oblíbené milence Marii Touchetové. Ta měla o nové královně Alžbětě dokonce opovážlivě prohlásit, že z německé moci nemá žádný strach. Ani se nedivíme, že se Alžběta na francouzském královském dvoře necítila dobře. Nepříjemné pocity pravděpodobně ještě zesílily po krvavé Bartolomějské noci, za kterou se cítila jako katolička do jisté míry odpovědná. Alžběta orodovala u krále a podařilo se jí zachránit životy alespoň cizozemců, především Němců. Krátce potom 1572 porodila své jediné dítě – dceru Marii Alžbětu (1572 – 1578). Dvacetiletá vdova po manželově smrti 1574 (v pouhých čtyřiadvaceti letech) odmítla vzít si jeho bratra a nástupce Jindřicha III., polovinu svého jmění přenechala Markétě z Valois, sestře zemřelého manžela, a vrátila se zpět do své otčiny a do milované Vídně. Tam jí 1578 zemřela na neznámou infekci šestiletá dcerka. Alžběta 1580 založila ve Stallburgu klášter klarisek PM, královny andělů. Ten se jí stal skutečným domovem, kde našla kýžený duševní klid a mír jako členka třetího řádu sv. Františka. Odmítla četné nabídky k sňatku a po zbytek života sloužila jen Bohu. Využívala jen třetinů svých příjmů, další sloužila k udržování kostelů a klášterů a zbývající byla určena pro potřebné. V Praze, kde žil její bratr Rudolf II., se starala o rekonstrukci kaple Všech svatých na Pražském hradě. + v pověsti svatosti v necelých čtyřiceti letech 22. 1. 1592 na infekční onemocnění a na své přání nebyla pohřbena v monumentálním hrobě, ale v zemi před oltářem klášterního kostela. Je jakýmsi paradoxem či úsměvem dějin, že právě její konvent byl 1782 zrušen a kostel se stal prvním lutersko-evangelickým chrámem ve Vídni. Poté byly její ostatky přeneseny do krypty dómu sv. Štěpána.