Rabanus Maurus

Rabanus Maurus (Hrabanus, Rhabanus) svatý

* kolem 780(4) staré francké šlechtické rodině v Mohuči. Vychováván ve velké zbožnosti jak v rodině, tak v klášteře. Již jako dítě (od 788) se vzdělával v náboženství a vědě ve škole tehdy vyhlášeného benediktinského kláštera ve Fuldě. Po úspěšném ukončení studia působil jako učenec na dvoře Karla Velikého, kde si jej všiml Alkuin, který vedl císařskou dvorní školu v Cáchách. Alkuin nazýval Rabana „Maurus“, podle vzoru zakladatele řádu Benedikta z Nursie, který takto tituloval své oblíbené žáky. Rabanus následoval Alkuina do benediktinského opatství Sv. Martin v Tours, aby zde mohl studovat Bibli, liturgii a práva. Vzal si k srdci slova svého duchovního vůdce Alkuina, aby se cvičil v lásce a žil vždy a všude pro Boha. V tom hledal své štěstí. Naučil se řecky, hebrejsky a syrsky a stal se správcem klášterní školy. Věnoval se výkladu Bible i spisovatelské činnosti. 801 se vrátil do Fuldy, kde byl vysvěcen a stal se řídícím tamní klášterní školy. Fuldská škola byla za jeho působení vyhlášená a stala se nejlepší a nejslavnější školou Německa. Mezi jeho žáky patřili např. Walahfrid Strabo nebo Otfried von Weißenburg. 814 vysvěcen na kněze. Právě v době, kdy vedl klášterní školu (do 822) Rabanus vydal své nejvýznamnější spisy. Je považován za nejučenějšího teologa své doby, sepsal mnoho knih spisů a knih. Nejznámější je kaligram De laudibus sanctae crucis („O chvále svatého kříže“, vydáno 814). Báseň je dodnes zachována v opisech, které pravděpodobně vznikly přímo pod Rabanovým dohledem; jeden exemplář je opatrován ve Vatikánské knihovně. Dále Veni Creator Spiritus (Přijď Stvořiteli Duchu), De rerum naturis (Povaha věcí). Jeho práce vedoucího školy se odráží ve třísvazkovém díle De institutione clericorum („O vzdělávání duchovních“, vydáno 819). 822 se stal na 20 let opatem kláštera ve Fuldě, jehož osazenstvo tehdy čítalo na 600 mnichů. Zasloužil se o rozšíření klášterní knihovny. Klášterní škola se stala prestižním centrem vzdělání ve Francké říši. Kromě toho nechal zřídit na 30 kostelů a kaplí pro rolníky, mj. 836 kostel sv. Petra v Petersbergu na klášterním pozemku, v němž jsou uloženy ostatky sv. Lioby. Přes studijní a vědeckou práci nedovolil, aby mu unikaly řeholní povinnosti. Měl velkou úctu ke vatým a oddanost k papeži. Usiloval o čistotu víry. Patřil k družině císaře Lothara I. (přátelil se s císařem a jeho ženou Irmingardou z Tours), nikoli však Ludvíka Němce, pod jehož vládu Fulda spadala. Poté, co byl zatažen do sporů mezi Ludvíkem Pobožným a jeho synem, vzdal se 842 úřadu opata a uchýlil se na Petersberg, kde se soukromě věnoval vzdělávání. I přes názorové rozdíly byl Ludvíkem 847, již jako 67 letý, jmenován arcibiskupem v Mohuči, největší církevní provincii východofranské říše. Krátce po převzetí úřadu svolal první Synod do mohučského opatství Sv. Alban, kde se zúčastnění biskupové a opati radili ohledně posilování víry a kázně. Kazatelé byli nabádáni, aby pro prostý lid volili prostá, obyčejným lidem srozumitelná kázání. Pamatoval na chudé, vyvíjel úsilí o rozšíření víry mezi pohany. Vynikal pokorou a vedl přísný život bez masa a vína. Jeho velká štědrost se ukázala při velkém hladu 850. U jeho stolu se nasytilo i 300 chudých. Pro jeho znalosti mu bylo přezdíváno „zbrojírna vědy.“ Má velké zásluhy o německé školství (Učitel Germánie). Je považován za jednoho z největších západních teologů své doby. Existující spisy svědčící o jeho o duchu a duchaplnosti. Přiváděl kláštery k novému rozkvětu. Řídil tři velké synody. + 4. 2. 856 dle tradice ve Winkelu v Rheingau (v Mohuči?) a byl pochován v kostele kláštera Sv. Albana v Mohuči. Brzy začal být považován za svatého. Jeho ostatky 1515 převezeny do Halle, odkud se později dostaly do Aschaffenburgu. Dnes není místo jeho posledního odpočinku známo. Nejčastěji vyobrazován jako benediktinský opat nebo v biskupském oděvu. Často nese svazek se slovy Veni Creator Spiritus.