Engelbert z Kolína

Engelbert z Kolína (z Bergu) svatý

* 1185/6 na zámku Burg (dnes Burg der Wupper, část Solingen v Severním Porýní – Vestfálsku) či v Kolíně n. R., jako mladší syn hraběte Engelberta I. z Bergu (+ 1189) a jeho manželky Markéty z Guelders. Oba rodiče byli silně nábožensky založeni a od malička vychovávali syna tak, aby se stal knězem. Vzděláván byl v katedrální škole v Kolíně n. R. Od 1198 (ve věku 12/13 let) zde zastával funkci děkana u sv. Jiří a 1199 – 1216 i funkci probošta katedrály (aniž by byl ještě knězem). Dále získal v různých časech i řadu dalších proboštství: v St Severinu, Kolíně n. R., Aachen, Deventeru a Zutphenu. Po důkladné přípravě byl vysvěcen na kněze. Stal sa horlivým pastýřem. Byl moudrý, opravdový, ale i laskavý a spravedlivý. 1203 byl zvolen biskupem v Münsteru, ale odmítl to z důvodu svého věku. 1205 byl kvůli podpoře svého bratrance Adolfa I. Altena, arcibiskupa v Kolíně n. R., v zájmu Filipa Švábského proti Ottovi Brunšvickému, sesazen a 1206 dokonce exkomunikován papežem Innocencem III., ale po pokání 1208 byl omilostněn. 1212, ještě jako akt pokání, se zúčastnil Albigenské křížové výpravy. Projevil oddanost budoucímu císaři Fridrichovi II. po bitvě Bouvines 1214. ((Byl zhýčkaný, ve víru velkoměsta neodolal pokušení a oddal se světskému životu. V jednadvaceti letech se stal podle tehdejšího neblahého zvyku proboštem při kolínské katedrále. Ačkoliv neměl ještě kněžské svěcení, přijímal církevní důchody a užíval jich – k hýření. Byl více voják než duchovní. S mečem v ruce bojoval na kolínských ulicích proti nepřátelským stranám a tak se zapletl do nešťastné politiky, že byla nad ním vyřknuta papežská klatba. Později vystřízlivěl. Vzal na sebe pokání i ztrátu majetku, aby byla z něho sňata klatba. Přišla léta klidu. A právě tento klid měl blahodárný účinek na vývoj jeho charakteru.)) Stal se 1214 děkanem a 1216 zvolen arcibiskupem v Kolíně n. R. a Cáchách a 1217 vysvěcen. V úřadě zůstal až do smrti. Engelbert měl důvěru císaře Fridricha II. Štaufského a stal se 1220 správcem říše (jako správce upevňoval v zemi pokoj a pořádek, bořil hrady loupeživých rytířů) a poručníkem jeho syna Jindřicha. Toho 1222 korunoval v Cáchách ve věku dvanácti let na krále. Zůstal králůvým lektorem a strážcem až do své smrti. Není jasné, do jaké míry byl Engelbert osobně zapojen do důležité smlouvy Confoederatio cum principibus ecclesiasticis (Smlouva s církevními knížaty), kterou Fredrich podepsal 1220, i když jako císařský správce nějakou roli musel mít. Je však jasné, že zvýšení pravomocí církevních knížat bylo přínosem i pro arcibiskupa v Kolíně n. R. a toto posilování pravomocí bylo součástí dlouhodobé arcibiskupské strategie Engelbertovy. Musel také bránit osobní dědictví. 1218 zemřel jeho bratr hrabě Adolf VI. z Bergu bez mužského potomka. Vévoda Walram III. Limburgský považoval za své právo zdědit hrabství Berg, neboť jeho syn Jindřich (pozdnější vévoda Jindřich IV. Limburský) byl sezdán s Irmgardou z Bergu, jedinou dcerou hraběte Adolfa. Podle zákona to nicméně byl Engelbert, jeho bratr. Vyhrál spor a 1220 byl uzavřen mír. Engelbert udělil městská práva mnoha místům, vč. Wipperfürthu, Attendornu, Brilonu, Siegenu, Werlu a Herfordu, Viandenu, Hammu, Neuerburgu a Manderscheidu. Během celé jeho kariéry jako arcibiskupa pokračoval v boji za obnovení a zabezpečení arcidiecéze v Kolíně n. R.i jako církevní autority a také jako světského území. (Říkalo se o něm, že i přes osobní zbožnost a jednoduchý život byl více monarchou než duchovním). Politické a administrativní zkušenosti použil k vybudování a reorganizaci rozbité a silně u italských bank zadlužené diecéze. Podařilo se mu rozšířit ji na východ od Rýna, podporoval rozvoj měst. Úspěšně řešil různé spory a konflikty. 1224 se snažil zabránit vazbě na Francii a místo toho usiloval o spojenectví s Anglií. Podporoval duchovní a hospodářský život, neustále všemi dostupnými prostředky bojoval za světský blahobyt území arcidiecéze a de facto založil významný stát, vzal také energicky do rukou efektivní regulaci samotného města Kolín n. R., ​​a byl horlivým a pilným zastáncem náboženství v jeho arcidiecézi. Získal respekt a náklonnost svých poddaných, protože byl ochráncem chudých a nemocných a energicky postupoval proti zásahům šlechty vůči chudákům. Každý měl k němu přístup. S kněžími zacházel jako skutečný otec. Vážil si každého, staral se, aby měli to, co potřebují. Chudí kněží chodili k němu na oběd a často jim dal i své oblečení. Do své diecéze povolal františkány a dominikány, aby svým působením přispěli k prohloubení duchovního života. Sám na sebe byl veľmi přísný. Zapíral se, hodně se modlil a postil. Vúloze správce říše si také počínal dobře a moudře. Zakročil proti loupežným rytířům, byl dobrodincem chudých, v čase neúrody rozdával své důchody a na svém území zakázal vařit pivo, aby se ušetřilo obilí pro hladovějící, byť tím sám přišiel o velké příjmy. Tyto skutečnosti spolu s prostředky, kteých používal pro dosažení svých cílů, včetně vojenských akcí, jeho oddaností k papeži a k císaři, a jeho nekompromisní obranou práva a práv náboženských osob a subjektů, se dostal do konfliktu se zemskými správci, šlechtou, včetně své vlastní rodiny, a to vedlo nakonec i k jeho smrti. Jeho bratranec hrabě Fridrich Isenberg zneužíval své postavení správce tím, že podváděl sestry opatství Vogt Essen a zneužíval jejich majetek. Engelbert se snažil přivést Fridricha k spravedlnosti a nakonec jej zbavil správcovství. 7. 11. 1225, když se vraceli společně ze Soestu, kde se účastnili soudního slyšení (vizitace?), do Kolína n. R., v soutěsce u dnešního Gevelsbergu v Hagen u Schwelmu v Severním Porýní – Vestfálsku, byl zabit, možná zavražděný Fridrichem (jeho synem?). Zdá se pravděpodobné, že měl bý spíše zajat než zabit a za útokem byla celá skupina neloajální šlechty, podle jejíhož názoru arcibiskup představoval velkou hrozbu pro jejich zájmy. Engelbertovo tělo bylo vzato do Kolína n. R. na hnojném vozíku a posléze bylo zjištěno, že má čtyřicet sedm ran. Oplákáván a pohřben byl v katedrále sv. Petra v Kolíně n. R. kardinálem Konrádem Urachem, papežským nunciem, který ho prohlásil za mučedníka (protože zemřel při obraně sester). Na jeho hrobě se stalo mnoho zázraků. Byl ctěn jako svatý. Původce vraždy Fridricha, který se delší dobu skrýval, chytili a v Kolíne jej odsoudili na smrt. Engelbertův nástupce arcibiskup Heinrich von Müllenark pověřil mnicha Caesaria von Heisterbach sestavením životopis, pravděpodobně v rámci přípravy na svatořečení. Biografie byla řádně napsána, ale z nějakého důvodu k svatořečení nikdy nedošlo. 1583 jeho jméno zapsáno do seznamu svatých. Jeho ostatky dnes uchovávány v barokní hrobce, zbudované arcibiskupem Ferdinandem Bavorským, který 1618 nařídil i oslavu jeho svátku.