Bruno z Kolína Veliký

Bruno (Brun) I. z Kolína (Saský) Veliký svatý

* 925 v Německu, jako nejmladší z pěti dětí východofranského krále Jindřicha I. Ptáčníka a Matyldy z Ringelheimu. Brunova výchova byla velmi brzy (929) svěřena utrechtskému biskupovi Balderichovi z Utrechtu a během šesti let se na katedrální škole naučil i řečtině a své vzdělání zaměřoval ke vstupu do duchovního stavu. Po otcově smrti 936 nastoupil na trůn Brunův bratr Ota (jenž se 962 stal císařem). Brunovi se od začátku bratrovy vlády dostávalo nejlepších učitelů a o jeho vyšší vzdělání se zasloužil věhlasný veronský biskup Ratherius. 940 Oto ustanovil patnáctiletého Bruna svým kancléřem a 951 se stal arcikancléřem (jímž byl až do smrti). Bruno, který již v jinošských letech přijal nižší svěcení, dostal na starost duchovní u dvora i vedení velkých opatství, mezi které patřil i klášter Lorsch. Na rozdíl od jiných dvorních hodnostářů Bruno vynikal ctnostmi zbožnosti, čistoty a horlivostí v úsilí o duchovní i hmotné blaho lidu. V jemu podřízených klášterech dbal o řeholní kázeň a potřebnou obnovu v duchu reforem Gorze (o čemž svědčí např. právě případ Lorsche). 950 přijal kněžské svěcení a stal se královským arcikaplanem. Po smrti kolínského arcibiskupa 953 byl na žádost duchovenstva i měšťanů vysvěcen na biskupa a jmenován na jeho místo Bruno. Vynikal jako horlivý pastýř, obnovitel náboženství, pán plný dobroty a přítel věd i umění. Šířil křesťanskou vzdělanost a usiloval o zachování pokoje. Podporoval vzdělání a morálku u kléru i prostého lidu, zakládal kostely a kláštery. Založil benediktinské opatství sv. Pantaleona a kostely Gross – St. Martin, St. Andras a St. Maria im Kapitol a Patroklistift v Soestu. Rozšířil kolínskou katedrály o boční lodě a přinesl do Kolína Petrusstab (získaný Maternem při vzkříšení) a Petrův řetěz. Převzal např. do svých rukou vedení katedrálního školy a shromáždil sem z celé říše řadu talentovaných studentů, jimiž pak obsadil nejdůležitější posty. Měl mimořádné nadání i pro řešení politických sporů a toho využil jeho bratr Ota, který se v době dosazení Bruna na biskupský stolec dostal do různých problémů. Maďaři konali loupežné výpravy na jeho území. Slovanské kmeny v Polabí si snažili Němci podrobit mečem a ohněm a proti těmto utiskovatelům vznikala válka. Otův syn Ludolf začal odbojnou válku proti otci ve spojení se zetěm Konrádem, vévodou Lotrinským. Ota své naděje upínal k Brunovi, kterého jmenoval místo odbojného Konráda vévodou Lotrinským s mimořádně velkou pravomocí. Ten s Otou i táhl do Itálie. Podařilo se mu otce se synem smířit, svolal velmože západních Němec do Cách a přiměl je ke slibu věrnosti králi a říši. Horní Lotrinsko přidělil schopnému příbuznému a sám si ponechal správu Dolního Lotrinska. Dokázal horlivost v biskupském úřadu spojit s úkoly světského knížete (tato pozice trvala /nejen/ zde až do doby sekularizace) a vešel do historie i jako obnovitel náboženství. Proto mu byl dán čestný název Veliký. Zmiňováno je regentství za kralevice Otu mladšího (spolu s biskupem mohučským) 961 – 5 (961 jej pomazal v Cáchách na krále) i funkce říšského náměstka 961, kdy jeho bratr Ota od papeže Jana XII. obdržel v Římě císařskou korunu římské říše. Bruno mu byl oporou. Spolu s irským biskupem Israelem budoval Bruno církevní soudy(?).965 se odebral do Francie, aby smířil syny obou svých ovdovělých sester (Gerbergy – lotrinská vévodkyně – manželky krále Ludvíka IV. a Hedviky, manželky pařížského hraběte Huga). Při cestě z Compiegne, kde byl označován jako mírotvůrce, ho v Remeši postihlo těžké onemocnění (snad i důsledek vyčerpání z různých aktivit) a připravil se zde na smrt. Prohlásil „Pán mne volá, abych vydal počet ze svého života. Kolísám mezi strachem a nadějí. Nechť se mnou Bůh učiní, jak se mu líbí.“ S odevzdaností do Boží náruče + ve věku 40 let 11. 10. 965 v Remeši. Na svou žádost byl pohřben v klášteře, který založil, ve sv. Pantaleonu v Kolíně n. R. Jeho ostatky dnes odpočívají v římském sarkofágu v kryptě. Brzy po Brunově smrti se objevilo zjevení duchovního Poppa v němž byl Bruno před posledním soudem obviněn z přílišné péče o světské věci, ale byl zde obhájen sv. Pavlem. Ruotger, benediktinský mnich od St. Pantaleona, napsal 989 Brunův životní příběh, v němž se snažil ukázat, že i biskup s velkou světskou mocí může vést zbožný život jako mnich. Kanonizace 1870. Atributy: biskup s modelem kláštera, kniha, říšské jablko, prapor, kopí s fáborem.