Adelaida Burgundská

Adelaida (Adelhaida, Adéla) Burgundská svatá

* asi 931 v Burgundsku jako dcera krále Rudolfa II. Burgundského a Berty Švábské. Jejím bratrem byl burgundský král Konrád. V šesti letech ztratila otce. Matkou byla vychovávána v křesťanském duchu a připravovaná na manželství s italským králem Lotharem II. Jejich zasnoubení, podle tehdejších zvyklostí, dohodli rodiče již v jejich dětském věku a sňatek se uskutečnil 947, když Adéla dovršila 16 let. Hovoří se o šťastném manželství, narodila dcera Emma, ale po třech letech Adéla ovdověla. Manžel + 950, snad otráven, a byl pohřben v Miláně. Před smrtí žádal řeckého císaře Konstantina VII. o pomoc proti vévodovi Berengaru II. Ivrejskému, který se zmocnil části Itálie. Adéla, která ztratila vedle manžela i převážnou část území, se chtěla uchýlit do Pavie na své vdovské sídlo jižně od Milána. Berengar II. však toto město obsadil a již 23 dnů po Lotharově smrti (za kterou byl možná zodpovědný) se v něm nechal korunovat za krále. Nejspíše z vypočítavosti, že sňatek s Adélou by měl znamenat právoplatný nárok na Italskou korunu, požádal Adélu, aby se provdala za jeho syna Adalberta. Po jejím rozhodném odmítnutí ji i s dcerou zajal a dal věznit v Komo a pak na hradě u Gardského jezera. Odtud jí asi po čtyřech měsících pomohl kaplan Martin k útěku. Prchala za noci z hradu vybouraným otvorem ve zdi a ve člunu přes jezero. Zprvu se skrývala ve skalních rozsedlinách a lesích. Pak se prostřednictvím Martina spojila s manželovým přítelem, reggijským biskupem Adelardem, který jí zajistil útočiště na hradě Canossa u rytíře Attona. Berengar se tento hrad marně pokoušel dobýt. Na prosbu Adély i dřívější žádost od papeže Agapeta II., německý král Otta I. Veliký přešel s vojskem přes Alpy do Lombardie a porazil Berengara. Do Pavie nechal slavnostně převézt Adélu, a protože před časem ovdověl, nabídl krásné Adéle svatbu. Ta se za něj 951 provdala a přinesla mu tak i italskou korunu. V Magdeburku se jim pak narodila dcera Matylda a tři synové, z nichž Jindřich (954) a Bruno (957) zemřeli a dědicem se později stal nejmladší Otta II. S jeho výchovou pomáhal otcův bratr, kolínský arcibiskup Bruno. Z období pohody je vzpomínána ražba mince s nápisem „Otto – Adelaida,“ která má na přední straně její portrét a na zadní kříž. Otta I. byl 962 v Římě korunován od papeže Jana XII. na císaře a s ním obdržela korunu i Adéla. Navzdory svému mládí byla příkladnou manželkou i císařovnou, zvláště skrze péči o potřebné, chudé. Byla císařovnou, kterou zdobily křesťanské ctnosti, včetně pokory a lásky k bližním, zejména těm nejmenším, živá víra a velká důvěra v Boha. V italské i říšské politice měla na manžela velký vliv a od její doby dochází také k nárůstu intervencí římských královen v královských a císařských listinách. Doprovázela manžela i na italských taženích v letech 961– 5 a 966 – 72. Díky jí Montecassinské opatství obdrželo určité výsady a Modenské biskupství část majetku po Berengarovi. Adéla založila postupně mnoho klášterů nejen v Německu a Itálii, ale i ve Francii a podporovala clunyjskou reformu. 973 se stala znovu vdovou. Po císařově pohřbu v Magdeburku arcibiskup Adalbert zůstal jejím rádcem a duchovním vůdcem. Její syn Otta II., na jehož výchově se výrazně podílela a na něhož měla velký vliv i v dospělosti, byl již za života otce v Římě korunován na císaře a zasnoubil se s dcerou řeckého císaře Teofanou. Matka Adéla, znajíc potřeby říše, zůstala v jeho blízkosti jako rádkyně a „anděl strážný.“ Falešní přátelé i žárlivá Teofana však posléze přiměli Ottu II., aby svou matku ode dvora zapudil. Mezi zdůvodněním se hovoří o přílišné štědrosti k chudým a ke klášterům. 975(8) – 980 pak pobývala převážně v Itálii a v Burgundsku. Po jejím odchodu však Otta II. propadl rozmařilému životu a s vyhnáním zbožné a opatrné rádkyně začal ztrácet u knížat i biskupů náklonnost a úctu. K nespokojenosti mezi panstvem přispívalo i jednání Teofany. Adéla z Itálie odešla za bratrem, králem Konrádem, do Burgundska a za nehodného syna se nepřestávala modlit. Otta II. nakonec po domluvě opata Majola z Cluny svou chybu uznal a matku povolal zpět do Pavie. Zde ji odprosil a předal panství Lombardie. Po velikonocích 981, které prý spolu strávili v Římě, se Adéla vrátila do Pavie a její syn po utišení občanské bouře v Římě se vydal na jih proti Řekům a mohamedánským Arabům a u Cotrony byl poražen. Vrátil se do Říma a 983 zemřel na nákazu úplavicí. Poručnické vlády za Ottu III. se na německém trůnu dočasně ujala s Teofanou a vyvolala jistý odpor. V té době za Adélou přišla také její dcera Emma, kterou po smrti jejího muže vyhnal její syn Ludvík. Když 991 Teofana zemřela, Adéla se vrátila do Německa, aby vychovávala nedospělého vnuka a do jeho zletilosti spravovala říši. Také usmířila Emmu se synem a ta brzy potom zemřela. Adéla přežila svého bratra Konráda i dceru Matyldu a další příbuzné. Po dosažení dospělosti svého vnuka se ještě vydala do Burgundska, kde nespokojené panstvo povstalo proti jejímu bratranci Rudolfu III. Dosáhla zde smíru. V Elugny se setkala se St. Odilem, který byl tehdy opatem kláštera, a diskutovala s ním dlouho o záležitostech duší, a on pak políbil lem jejího roucha. A při zpáteční cestě Alsaskem se zastavila v jí založeném klášteře v Selzu, ale byla postižena horečkou a tak zde zde + 16. 12. 999 asi v 68 letech s pověstí svatosti. Smutek z její smrti byl obecně v celé říši. Svatý opat Odilo popsal její život. Ujišťuje, že na jejím hrobě došlo k mnoha zázrakům na její přímluvu. 1097 prohlášena za svatou. Jedna z nejvýznamnějších středověkých římských císařoven. Byla vzdělaná a velmi sečtělá, ovládala čtyři jazyky. Již její současníci, např. Gebert z Aurillacu (pozdější papež Silvestr II.), ji nazývali "mater regnorum", tedy "matka království". Patronka: v nebezpečí, proti vraždě, proti urážkám, za týrané lidi, za oběti urážení a slovního napadání; za vládkyně a ženy u moci; za vyhnance a lidi v exilu, vězně a zajatce; při problémech s příbuznými z manželovy (manželčiny) strany, při rodičovství; za dobrý sňatek, za nevěsty, za druhé manželství, za vdovy. K jejímu hrobu probíhaly pravidelné pouti až do reformace, kdy relikvie zmizely.