Adalbert z Magdeburgu

Adalbert (Adelbert, Albert) z Magdeburgu svatý

* kolem 910 v Lotrinsku. Pocházel z rodiny sice nejspíše nepříliš majetné, zato však urozené nižší šlechty. Přesnější zprávy o detailech z jeho života v mládí se nedochovaly, což poskytuje široký prostor nejrůznějším historickým spekulacím. 950 spolupracovník kanceláře kolínského arcibiskupa. 953 – 958 notářská kancelář císaře Otty I. Velikého (935 – 73). 960(58) se stal benediktinem v klášteře sv. Maxima v Trevíru reformovaném dle Cluny. Díky na svou dobu nadprůměrnému vzdělání, na němž jeho rodiče zřejmě – bez ohledu na vlastní ekonomické obtíže – nešetřili, na sebe záhy císaře Ottu I. i jeho okolí upozornil. V této době došla císaře žádost kyjevské regentky kněžny Olgy o vyslání misie na Rus, kde se prozatím křesťanství šířilo mimo knížecí dvůr spíše jen potají. Protože by naplnění této prosby výrazně posílilo váhu říše na východě Evropy, rozhodl se císař Olžino poselství vyslyšet a nechal k tomuto účelu sestavit zvláštní misii. Do jejího čela určený biskup Ligutius však ještě před odchodem zemřel, a pragmaticky uvažující panovník dal poté na radu mohučského biskupa Viléma na misijního biskupa vysvětit sice ještě mladého, ale zjevně již velmi nadějného benediktina Adalberta. Bezprostředně po vysvěcení jej pak postavil do čela připravené misie. Fakt, že světská hlava křesťanstva tohoto dosud nezkušeného emisara pověřila významným posláním – i přes charakter východní žádosti spíše diplomatickým než církevním, jehož těžiště mělo spočívat především v pokusu o navázání bližších kontaktů s již tradičně podezíravým evropským Východem, v podrobném prozkoumání tamních poměrů a v uvážlivém posouzení, zda jsou v doposud převážně pohanských a místy jen málo zalidněných oblastech Kyjevské Rusi příhodné podmínky pro vyslání dalších římskokatolických misií, vypovídá o velikosti císařovy důvěry a nadějích do mladého biskupa vkládaných. Když Adalbertem vedené poselstvo dorazilo po vyčerpávající cestě na místo, neočekávaně tu narazilo na mimořádně nepřátelský postoj Olžina syna knížete Svjatoslava I. (945 – 72), který byl stále ještě pohan a – na rozdíl od své matky, s níž byl navíc ve sporu o panovnickou moc – křesťanskou víru nevyznával. Aniž by kněžna cokoli tušila, dokázala silná pohanská opozice vedená doposud nepokřtěnými bojary vyvolat v celé zemi obavu, že by Rusko v důsledku přítomnosti západních misií mohlo upadnout pod německou nadvládu. Adalbertova východní mise proto nemohla skončit jinak než neblaze; větší část jeho doprovodu byla záhy po příchodu z návodu pohanských kněží a na Svjatoslavův přímý příkaz bojary a jejich lidmi povražděna a ti, kteří přežili, jen stěží spasili holé životy. Jakoby zázrakem se zachránivší Adalbert se pak na zpáteční cestě (nejspíš na přelomu 961 a 2) zastavil na hradišti knížecího rodu Slavníkovců ve východočeské Libici, kde podle některých názorů při té příležitosti na žádost rodičů biřmoval na své jméno Vojtěcha, nejmladšího syna knížete, a patrně také vysvětil nově zbudovaný kostel na tamní slavníkovské falci. Po návratu do říše se 962 – 6 zdržoval převážně u císařského dvora v Mohuči a očekával, zda ho císař pověří dalšími úkoly: namísto nového diplomatického či misijního poslání však byl 966 celkem překvapivě jmenován opatem kláštera v elsaském (špýrském?) Weissenburgu. Jako poctivý a ukázněný řeholník se však nečekané funkce ujal obratem a již záhy vynikl kladením důrazu na všeobecnou kázeň řeholníků a osobní askezí. Zřejmě byl velmi pokrokovým představeným, protože jeden z prvních jeho zásahů jako nového opata patřil právě klášterní škole: výrazně ji zvelebil, jejím vedením pověřil v té době již vyhlášeného učence benediktina Otricha (Oktrika) a poté mezi mnichy ze všech sil prosazoval rozsáhlý vzdělávací program. Kromě úsilí o vzdělání spolubratří a běžných opatských aktivit byl také sám významně literárně a historicky činný: byl to nejspíše právě on, kdo přibližně od 965 průběžně sepisoval pokračování starší latinské kroniky opata Reginona z Prümu. Vedle těchto činností vyvíjel i misijní úsilí mezi místním slovanským obyvatelstvem, doposud z nemalé části pohanským. 967 v doprovodu Otty II. na cestě do Itálie. V ocenění svých zásluh byl Adalbert 968 jmenován 1. arcibiskupem v právě na metropoli povýšeném Magdeburgu; arcibiskupství bylo podřízeno šest diecézí, z nichž tři byly nově zřízeny na říši podléhajícím slovanském území osídleném převážně Venety. Zůstal nadále v kontaktu se dvorem, ale své úsilí zaměřil na zvelebování své diecéze. Nový arcibiskup ani přes svou vysloveně špatnou zkušenost z východoslovanského prostředí na misijní práci nikdy nezanevřel, naopak se jí na území nových diecézí – především mezi tamním slovanským obyvatelstvem – velmi horlivě věnoval i v následujících letech. Protože měl neustále na mysli význam vzdělání, přivedl s sebou do svého nového působiště Otricha a pověřil jej vedení katedrální školy, do níž po 972 nastoupil Slavníkovec Vojtěch, který se zde toho roku začal nezbytným studiem svobodných umění připravovat na budoucí církevní dráhu. Již podruhé se tak cesty arcibiskupa a zatím ještě neznámého mladíčka setkaly; Vojtěch však nebyl jen obyčejným povrchním, k duchovní cestě rodinou donuceným žákem, a hloubkou a oduševnělostí své víry (a v neposlední řadě zřejmě i její nelíčenou naivitou) svého duchovního kmotra uchvátil; záhy se stal Adalbertovým oblíbencem. Podle některých novějších domněnek chtěl Adalbert dokonce z Vojtěcha cíleně vychovat budoucího biskupa Čechů, ale to je snad až příliš smělá extrapolace. Jinak však asketický a ne právě přístupný prelát nad Vojtěchem do budoucna držel ochrannou ruku. Oč lépe se Adalbert nalezl ve svém českém žáku a obdivovateli, o to více se zřejmě zklamal v až doposud oblíbeném řeholníku Otrichovi, který dal před pokornou prací v chrámové škole přednost nejisté kariéře u dvora a se svým patronem se rozešel, a zřejmě ne právě v dobrém. Úřad magdeburského arcibiskupa Adalbert zastával až do smrti, která jej zastihla při vizitační cestě v Zscherbenu nedaleko Merseburgu (Sasko – Anhaltsko) 20. (21.) 6. 981. Jeho hrob v katedrále v Magdeburgu. Nebyl svými následníky zapomenut: mnozí z nich dokonce i přijali jeho jméno. Atributy: bělovlasý stařec s biskupskými insigniemi. Zájem středověkých studií o jeho osobu a práce byl malý. První základní výzkum až před 1974.