Ulrich Augsburgský

Ulrich (Oldřich) Augsburgský svatý

* kolem 890 v Augsburgu (Wittislingen). Jeho otcem Hupald, hrabě z Dillingen (+ 909), matkou sv. Dietburga (vyznavačka, * 865 Augsburg, + 924 Augsburg, 1752 svatořečena). Např. jeho dědeček z matčiny strany Burchard I. byl Švábským vévodou, stejně jako strýc Burchard II., byl tedy blízce spřízněn s vládnoucími dinastiemi. Jeho bratr Theodbald byl zabit v bitvě u Lechfeldu (955). Další bratr Manegold také jmenován ve středověkých kronikách jako předchůdce pozdějších hrabat z Dillingen. Nejmenovana sestra sloužil jako mniška v Buchau, další se jmenovala Liutgarda. Jako dítě byl nemocný (hubený a vyzáblý, jeho rodiče ho většinou skrývali před očima návštěv, protože se za něj styděli), ale nadaný, na vychování (zřejmě k církevní kariéře) byl poslán do klášterní školy v opatství sv. Gála (Havla, Gall) ve Švýcarsku poblíž jižní strany Bodamského jezera, kde studoval 900 – 908 a stal se vynikajícím učencem. Rozhodl se vstoupit do kněžského stavu, ale byl na pochybách, zda vstoupit do benediktinského opatství sv. Gall nebo se stát sekulárním knězem. Dlouho zvažoval, k jakému stavu ho Bůh volá. Pak se obrátil o radu na inklúzu svatou Viboradu (trvale zazděná v klášterní cele) a ta mu po modlitbě oznámila, že jeho místo nemá být v klášteře, ale že se stane biskupem. Po dokončení studií se tedy 909 vrátil do Augsburgu, kde přijal kněžské svěcení a stal se komořím strýce svatého biskupa Adalbera. Vykonal pouť do Říma a v té době jeho strýc zemřel. Vrátil se tedy 910 domů, kde zůstal až do smrti biskupa Hiltina (923), kdy byl sám, vlivem svého strýce vévody, jmenován císařem ve věku 33 let na biskupský stolec. V té době byly poměry v diecézi velmi smutné. Mnoho kostelů, dvorců i celých vesnic bylo vypáleno loupeživými Maďary. Ulrich se začal snažit napravovat škody výstavbou chrámů, obnovou obranných městských věží a různou pomocí zuboženému lidu. Bylo to v době, kdy biskupové byli vázáni povinnostmi ke dvoru a museli jezdit i s císařským vojskem do bitev. Ulrich se velmi nerad vzdaloval od pastýřského úřadu a navrhl císaři za svého zástupce u dvora svého synovce Adalbera. Sám se pak s velkou horlivostí věnoval pastýřské službě, žil podle pravidel sv. Benedikta a asketicky. Postil se od masa, spával jen na hrubé rohožce. Hostil žebráky a rozesílal pokrmy chudým nemocným a poskytoval jim i další potřeby. Na jeho náklady se mládeži dostávalo výchovy a vzdělání. Založil dobročinné nadace. Měl vysoký morální standard pro sebe i ostatní. Snažil se zlepšit nízký morální a sociální stav duchovenstva a prosazovat přísnou věrnost právním předpisům církve. Soustředěně podporoval upřímnější a věrnější zbožnost v klášterech, dbal na zlepšování kázně, morálky a vzdělanosti kněží a řeholníků. Jako jednu z cest zpřístupnění požehnání náboženství obyčejným lidem viděl budování kostelů (obnovil také katedrálu). Podporoval však také vzdělávání – velkoryse např. vybavil augsburgskou dómskou školu a rozvážně ji soustavně podporoval. Měl silný vliv na konstrukci liturgie. Při tom všem vynikal biskupskou mírností a dobročinností, účinně podporoval rozvoj diecézní charitativní péče o chudé a nemocné. Jeho úspěch byl přitom způsoben především dobrým příkladem. Poctivě a svědomitě hospodařil a měl přitom i dobré organizační schopnosti. S významným rozvojovým civilizačním a sociálním určením právě v nejodlehlejších oblastech své diecéze úspěšně budoval kláštery, takže lid již za jeho života ho považoval za světce. Byl také trvale loajální k císaři, s nimž byli přáteli a který se o něj, jako jedno z církevních knížat, mohl opřít. To přispělo k rozkvětu Augsburgu, ale také přineslo útoky vojáků císařova syna Liudolfa, když proti otci povstal (a s ním i téměř celé Franky, Švábsko a Bavorsko), na biskupské „zboží“. Ulrich poté pomáhal při zprostředkování míru. Putoval nejméně čtyřikrát do Říma, odkud se snažil přivézt svaté relikvie. Při opakovaných vražedných útocích Uhrů na území Bavorska a Švábska sloužil jako vůdce při obraně Augsburgu. 926 nechal postavil kamenné opevnění kolem města. 955 sám statečně vedl obranná opatření na ochranu města, organizoval prosebné průvody a modlitební shromáždění a vyslal skupinu bojovníků, pod vedením svého bratra Diepalda, do bitvy jedna z nekrvavějších středověkých bitev na řece Lech mezi městy Augsburg a Landberg. Tím pomohl Císaři Otovi I. (s tisícovkou ozbrojených Čechů vedených Boleslavem I.) k rozhodujícímu vítězství, které ale bylo draze vykoupeno, mezi mrtvými byl i biskupův bratr a synovec, mnozí přeživší byli na mizině. Císař za tuto významnou pomoc udělil Augsburgu výnosné privilegium razit vlastní mince. A byl to právě Ulrich, kdo po ničivých uherských útocích povzbuzoval a vedl obyvatele k tomu, aby znovu vybudovali město a katedrálu. Ulrich se zúčastnil i několika schůzek císařské a synody, jako například v Ingelheimu 948, Augsburgu 952, Římě 972 a znovu v Ingelheimu 972. V pokročilém věku odešel na odpočinek do opatství sv. Gála. 970 vysvětil v Einsiedelnu za kněze sv. Wolfganga. 971, asi jako 80tiletý, ještě konal pouť do Říma. Při návratu, po svém téměř 50 letém biskupském působení se snažil Ulrich předat úřad někomu dalšímu, ale církevní synoda v Ingelheimu mu to zamítla. Svého synovce Adalbera, syna sestry Liutgardy, jmenoval (z důvodu nemoci a touhy odejít do benediktinského opatství) za nástupce na biskupském stolci (již předtím 963 mu předal pravomoci v oblasti vojenské a soudní), kvůli čemuž se na sněmu 972 musel bránit obvinění z nepotizmu. Tento synovec zemřel ve stejném roce jako Ulrich, příčina jeho smrti je neznámá. Když Ulrich byl příliš starý a slabý ke sloužení mše sv., přišli prý andělé, aby mu pomohli. O slavnosti Jana Křtitele 973 sloužil poslední mši sv. a připravoval se už na smrt, když předtím rozdal poslední svůj majetek. + 4. 7. 973 v Augsburgu, když před smrtí se nechal položit na zem na kříž vysypaný popelem; pak – potěšen pozdravem od císaře – za zpěvu litanií zemřel) a byl sv. Wolfgangem pohřben v přestavěném kostele sv. Afry v Augsburgu, kde si nechal již za života připravit hrob. Později postaven na stejném místě klášterní kostel sv. Ulricha (a Afry), 1197 sem přeneseny jeho ostatky (schránku nesl císař Fridrich Barbarossa). 1762 mramorový náhrobek, nedaleko sarkofág sv. Afry. 1353 obdržel Karel IV. na své prosby části ostatků z jeho hlavy a ramene, k nim i korouhev a ostatek z jeho biskupského roucha. Ihned po smrti (resp. už za života) začal být uctíván jako svatý a jeho hrob se stal a stále je místem putování věřících. Jeho kanonizace 993 je vůbec první zaznamenanou kanonizací řádně vedenou podle pevně ustanovených náležitých zásad církevního práva, již vykonal pápež. Ulrich je považován za budovatele církevní dobročinné charity a zakladatele mnoha kostelů, podporovatele katolické vzdělanosti, pečovatele o zkvalitnění klášterního života a o zdokonalování katolických škol. Prožíval reálný, duchovním ideálům nepřátelský život, který přesto může být s Boží pomocí proměňován a zlo pro dobrotu srdce mírněno. Již za života měl prý dar zázraků. V Německu je považován za historicky nejlepšího biskupa Jméno Ulrich se ve středověku stalo mimořádně populárním. Svátek má 4. 7., kdy se připomíná jeho smrt (tzv. Ulrichstag, v alpských zemích na tento den konají požehnání před bouřkami, takže Ulrichstag je v Rakousku nazýván také Alpensegentag). Řada tradic: Voda z U. pramenů, jež vytryskly na jeho přímluvu, měla pomáhat při očních chorobách. Napití z U. mšního kalicha mělo zahánět horečku. Na U. svátek se pilo víno, pojmenované U. láska. U. země (hlína z jeho hrobu), chovaná doma, měla pomáhat proti myším a krysám. Napodobeniny U. náprsního kříže (v němž byl uchováván ostatek Kristova kříže) měly mít léčivou moc pro lidi i zvířata. Jeho biskupskými atributy jsou ryba (Připomínka jedné z legend: Jednou ve čtvrtek zasedl prý k večeři s biskupem Konrádem z Konstance a v diskuzi o tajemstvích víry zapomněli na jídlo i na čas. V jitřních hodinách přišel vévodův posel se psaním a od cesty obdržel od Ulricha kus masa, aniž ten si uvědomil, že je už pátek. Posel se rozhodl dar využít k pomluvě, že biskupové jedí v pátek maso. Jako prvnímu to řekl vévodovi, ale když mu chtěl ukázat důkaz biskupova prohřešku, předložil mu rybu.) či kniha. Patron proti porodním komplikacím, slabosti, horečce, tělesné slabosti, myším a krysám, vzteklině, povodním a záplavám, města i diecéze Augsburg, Německa, umírajících, cestujících a pocestných, tkalců, rybářů a vinařů. Sto let po Ulrichově smrti se náhle objevil jeho podvržený dopis, který oponoval celibátu a podpořil manželství kněží. Padělatel dopisu počítal s názory obyčejných lidí, kteří celibát nechápali a takové vyjádření sv. Ulricha, známého přísností morálky, by podpořilo manželství kněží.