Jindřich II. (Primus, Zbožný)

Jindřich II. (Primus, Zbožný) svatý

* 6 .5. okolo 973) v Abachu (Hildesheimu) v Bavorsku a pokřtěn byl sv. Wolfgangem. Jeho otec Jindřich Krátký či Svárlivý byl bavorským vévodou a matka Gizela byla dcerou burgundského knížete Konráda. Oba byli zbožní. Svého syna i dceru bl. Gizelu Uherskou nechali vychovávat opatem Ramwoldem (Romualdem) a sv. Wolfgangem. Jindřich byl cnostný a zbožný. Po smrti svého otce 995 se stal bavorským vévodou. 997 se jeho sestra Gisela provdala za Štěpána, uherského krále a pozdějšího světce. 999 se Jindřich oženil. Za manželku si vzal sv. Kunigundu (Kunhutu), dceru lucemburského hraběte Sigfrida. Podle legendy složili v den svadby slavnostní slib panenství, který zachovali až do smrti. Pravdepodobnější ale je, že jeich manželství bylo bezdětné kvůli zdravotním problémům manželky. Kvůli bezdětnosti musel vést boje s příbuznými i bratry Brunem a Arnulfem. K vítěznému smíru s nimi došel zásluhou sestry Gisely. 1002 zemřel císař Oto III. bez potomků a za císaře byl zvolen Jindřich, jako poslední potomek saského rodu. Bavorský vévoda Jindřich III. sa tak stal německým králem Jindřichem II. Některá vlivná knížata byla s novou vládou nespokojena, avšak Jindřich je získal svoji rozvahou, cílevědomým počínáním i rozhodností. Výrazně jej podporovala Kunigunda. Vládl moudře a spravedlivě. A zachoval si hlubokou víru v Boha. Pracoval na blahobytu svých poddaných. Cestoval po zemi, odstraňoval nepořádky, bránil lidi proti nespravedlnosti, podporoval chudobné. Zabraňoval prodeji lidí do otroctví. Přesto, že byl panovníkem, byl velmi pokorným a lidé ho kvůli tomu měli rádi. Okolo sebe shromaždil svaté muže jako opat Odilo z Cluny, Poppo, biskup Burkhard a mnoho jiných. Žádal po nich, aby jej upozornili na chyby, které dělá, aby se mohol opravit. 1004 dokázal obnovit činnost magdeburského biskupství. 1007 založil biskupství v Bamberku (o které velmi pečoval, budoval zde kostely i kláštery, došlo zde k rozvoji školství ...). Zároveň vedl aktivní duchovní život a snažil se i o reformy v některých klášterech. V Itálii založil biskupství v Bobbiu. Stavěl chrámy a kláštery. Jindřich také zabraňoval prodávání otroků nejen v císařství, ale i v okolních slovanských zemích. Několikrát byl donucený vojensky bránit vlast a Církev. Velké těžkosti mu brzy po nastoupení na trůn začal dělat polský kníže Boleslav Chrabrý. Boj s ním se protáhl se střídavými úspěchy na 6 let. (Měl zásluhy na šíření křesťanství, do Čech, Polska, posílal misionáře na sever, uherskému králi Štěpánovi dal sestru za manželku, což bylo hlavní příčinou konverze celého národa.) Někteří Jindřichovi vyčítali, že využil i pomoci pohanských Ljuticů a Redarů. K první ze tří výprav do Itálie došlo 1004 proti Arduinovi z Ivrey, který si nárokoval královskou korunu lombardskou. U Pávie ho Jindřich porazil a stal se i italským králem. Po korunovaci železnou korunou místní lid v noci zaútočil na palác, v němž se Jindřich nalézal, a ten se pak složitě dostával do tábora svého vojska. To druhý den vyrazilo k odvetě. Na radu kolínského arcibiskupa se pak vracel spěšně do Němec. Polabští Slované, převážně Bodrci, povstali s Mečislavem a s Mstivojem II. proti Němcům, vypověděli králi poslušnost a potlačovali křesťanství v zemi. Válčení zase začal i Boleslav Chrabrý. Král Jindřich byl nucen silou odrážet útoky nepřátel a nejednou zasahovat i do politických záležitostí sousedních zemí. A to i u přemyslovských Čech po smrti Boleslava II. za Boleslava III. Při druhé výpravě do Itálie 1014 po vyhrané bitvě s nespokojenci v Itálii přišel do Říma, kde ho přivítal papež Benedikt VIII. a u hrobu sv. Petra jej i Kunigundu korunoval za císaře. (Legenda hovoří o tom, že když se jednou modlil u hrobu sv. Wolfganga v Řezně, uslyšel: „Za šest.“ Myslel, že to znamená, že za šest dnů, zemře. Připravoval se tedy s úzkostlivou péčí na cestu do věčnosti. Přešlo šest dnů, potom i týdnů, měsíců. A potom, za šest let byl spolu s manželkou Kunigundou papežem Benediktem VIII. ve sv. Petru v Římě korunován císařem Svaté říše římské.) Cestou zpět se zastavil ve Verone u opata sv. Romualda. Od toho setkání se ješte víc oddával duchovnímu životu. 1022 vtrhli Saracéni do jížní Itálie a pustošili vše, kudy prošli. Jindřich znovu vytáhl do boje a porazil je. Všechna města osvobodil a odevzdal Svaté Stolici. Potlačil i vzpouru tam žijících Řeků proti papežským lenním právům. Při cestě pak navštívil i klášter Monte Cassino, kde pravděpodobně na přímluvu sv. Benedikta dosáhl uzdravení z onemocnění ledvin. Pak se vrátil do vlasti. Jeho zbožnost neměla hraníc. Noci trávíval v modlitbách a rozjímání. Často chodil mši sv., přijímal svátosti. Ve velké úcte měl PM. Cítil odpovědnost za víru svých poddaných, proto podporoval misijní činnost i reformní hnutí v církvi, podporoval zakládání klášterů a nových diecézí. Jednoho dne navštívil klášter Saint-Vanne v Lotrinsku. Když vstupoval, řekl, že se rozhodl zanechat vše a prosil mnichy, aby ho přijali mezi sebe. Richard, opat kláštera, se ho zeptal: „Chcete být tedy podle Kristova příkladu poslušným až do smrti?“ „Ano,“ odpověděl Jindřich, „z celého srdce chci!“ A opat zvýšeným hlasom řekl: „A já vás od této chvíle přijímam mezi své řeholníky pro blaho vaší duše.“ Císař řekl: „Přísahám, že vás budu přesně poslouchat ve všem, co mi rozkážete.“ „Chci tedy,“ řekl Richard, „a rozkazuji vám, abyste znovu převzal císářskou vládu, svěřenou vám Boží Prozřetelností.“ Císaře to zaskočilo, ale poslechl a pokračoval ve správě země a v cnostném životě. 1023 se podruhé sešel s francouzským králem Robertem, synem Huga, aby se radili o důležitých světských i duchovních záležitostech, včetně důvodů pro církevní sněm. Ještě významnější bylo jejich dřívější setkání nad řekou Moselou, zejména při vzpomínce na předpověď Oty I., že Francie bude patřit do Německa. Tenkrát sice se k boji připravená vojska, na pravé straně řeky německé, na levé francouzské, sešla proti sobě a císař měl uplatnit své právo nad královstvím Francie, ale k očekávanému násilí nedošlo. Čtvrtý den Jindřich s malým doprovodem přeplaval řeku a zřekl se nároků vůči vazalovi. Mluvilo se pak o „návštěvě kartuziánského císaře“. Druhý den Robert přátelskou návštěvu Jindřicha oplatil a tak válka mezi Německem a Francií skončila dřív než začala, protože tento císař křesťanství skutečně žil. Zdraví mu však vypovídalo. Začátkem 1024 už bylo zřejmé, že konec jeho životní poutě se blíží. Odešel proto do Bambergu, aby si tam oddechl. Po třech měsících se vrátil, aby se znova pustil do práce. Ale jeho tělo to už nevydržalo. + uprostřed činnosti 13.(15.) 7. 1024 na zámku Grone u Halberstadtu (Göttingenu) v Severním Porýní – Vestfálsku. Na smrt se přesto stačil kajícně připravit i prosbou o odpuštění a přijetím svátostí. S ním vymřel i saský rod. Pochován byl v katedrále v Bambergu, kterou nechal 1002 vystavět. (Později, 1201, byla vedle něj pohřbena i Kunigunda, která po jeho smrti vstoupila do kláštera Benediktinek v Kaufungenu a + 1033 či 9 v pověsti svatosti.) Na jeho přímluvu se staly mnohé zázraky. Svatořečen 1146 (Kunigunda 1200). Patron Bambergu, Bazileje, bamberské diecéze. 1372 několik částí z ostatků obdržel i chrám sv. Víta v Praze a naši předkové Jindřicha II. zařadili mezi zemské patrony vzhledem k jeho zásluhám o udržení rodu Přemyslovců a o návrat pokoje v zemi. 1513 byl od Tilmanna Riemenschneidera v bamberské katedrále nad ostatky císařských manželů vytvořen sarkofág a ozdoben jejich ležícími postavami v nadživotní velikosti. Uctíván jako patron korunovaných osob.