Havel

Havel (Galus, Gallus) svatý

* asi 550 v provincii Leinster v Irsku. (Podle novějších výzkumů snad pocházel z okolí Vogés v dnešní severní Francii a ke Kolumbanově misii se přidal až tady.) Se svým starším bratrem Deikolou odešel do bangorského kláštera v County. Zde se pod vedením Kolumbána stal mnichem a získal vzdělání. Některé zdroje uvádějí i jeho vysvěcení na kněze před odchodem do Francie. Tam i s bratrem odešel mezi dvanácti bratry, doprovázejícími Kolumbána asi 590. V Anegrai založili jeden klášter a 593 v Luxeuil druhý, v němž byl Kolumbán prvním opatem. Kolumbán se však 610 stal obětí dvorských intrik a společně s Havlem odešli, aby hlásali evangelium pohanům na území dnešního Švýcarska. Šli přes Metz a Curych do Tuggenu na východním konci Curyšského jezera, kde se na čas usadili. Havel se učil germánskému jazyku a navštěvovali pohanské obyvatele. U jednoho modloslužebného obětiště se ale Kolumbán nerozvážně tak rozhorlil, že obětní oltář svrhl do ohně a obětní dary prý vhodil do jezera. Tím si znepřátelil obyvatele a před jejich hněvem pak s Havlem uprchli do Bregenzu. Zde s horlivostí (zdánlivě úspěšně) působili po tři roky, avšak i odtud byli nakonec vyhnáni. V arbonských lesích jim poustevník Willimar doporučil odebrat se k východnímu břehu Bodamského jezera. Kolumbán se odtud po třech letech vydal přes Alpy do Itálie, zatímco Havel se pro zhoršení zdravotního stavu rozhodl zůstat, do uzdravení u Willimara, a poté poustevničit poblíž jižní strany Bodamského jezera v mlýnské úžlabině v Arbon v blízkosti řeky Steinach. S ním je zde zobrazován jáhen Hiltibold při volbě místa pro poustevnu. Brzy se kolem Havla vytvořilo malé společenství mnichů, kteří působili v okolí, a Havel se stal vyhledávaným rádcem všech, ale i lidu. 615 byl učiněn pokus dostat jej do úřadu biskupa v Konstanci, což Havel odmítl. O 10 let později ho chtěli učinit opatem v Luxeuil, ale Havel zůstal kde byl asi až do své smrti. Z posledních jeho 20 let nám však spolehlivé informace chybí. K místu Havlovy poustevny se váže legendární vyprávění, v němž mají původ jeho atributy. Jáhen Hiltibold, jako znalý hornatého zalesněného kraje, doprovázel Havla při hledání poustevny podél říčky Steinachu. Havel zde sklouzl do trnitého keře a prohlásil: „Toto je místo mého odpočinku na věky.“ Z lískových větví hned připravil kříž k označení místa. Hiltibold měl však obavy z divoké zvěře, které se měly v zápětí potvrdit objevením se řvoucího medvěda. Havel však neohroženě vzal do ruky jeho nadzvednutou tlapu a vytrhl z ní veliký trn. Od té chvíle byli přátelé a medvěd jim pomáhal s dřevem pro poustevnu. Další legenda hovoří o tom, že medvěd chtěl jednou ukrást poustevníkovi jídlo, a ten mu jako trest stanovil donesení dříví na zatopení. Jiná legenda popisuje uzdravení dcery vévody Gunza, které při vyhánění zlých duchů vylétli z úst v podobě černého ptáka. + 16. 10. 620/640/646/650 v Arbon ve Švýcarsku. Pochován byl ve své poustevně. Na místě poustevny o 80 let později vzniklo benediktinské opatství St. Gallen, kde byly uloženy ostatky sv. Havla. Jeho prvním opatem byl sv. Otmar. Klášter byl nezávislý na kostnickém biskupovi. Opatství se za Ludvíka Pobožného stalo císařskou institucí a působilo velmi vlivně na okolní prostředí, byla odsud rozhodujícím způsobem spoluvytvářena kultura Západu, a to až do sekularizace kláštera 1798. Nádherná katedrála v St. Gallen s Havlovou kryptou je zasvěcena Havlovi a Otmarovi. Patron diecéze, města a kantonu St. Gallen, hus, kuřat a kohoutů, nemocných horečkou. Znázorňován bývá jako poustevnik, mnich, případně opat, většinou s poutnickou holí, často s medvědem.