Ida

Ida svatá

Hrabě Jindřich z Toggenburku žil v nejlepší svornosti s manželkou Idou. Když ta jednou otevřela okno, vletěla do komnaty vrána a nepozorovaně odnesla v zobáku zlatý prsten s drahokamem do svého hnízda. Hraběnka dlouho prsten hledala, ale marně. Po několika měsících jeden z hraběcích lovců nalezl prsten v hnízdě; netušil, jak velikou má cenu a čí je, a nosil jej veřejně na ruce. Avšak zlí lidé ze služebnictva ihned Idu podezřívali, že prsten darovala lovci, že byla nevěrná svému manželovi. Když se o tom hrabě dozvěděl, velice se rozhněval. Spatřil svůj prsten na lovcově ruce, dal jej ihned popravit, pak spěchal jako beze smyslů do pokoje manželky a ve vzteku ji vyhodil z okna hradu, který stál na vysoké skále. Ale Bůh ji zachránil od jisté smrti. Ida za záchránu slíbila Bohu, že opustí bohatství a bude mu sloužit. Odebrala se do lesa, tam si zřídila na nepřístupném místě poustevnu a žila tam. Po sedmnácti letech jeden z hraběcích lovců nalezl při pronásledování zvěře lidskou stopu, a když za ní vnikl do houští, uviděl svou bývalou paní na modlitbě. Ihned se vrátil na hrad, aby o tom přinesl hraběti zprávu. Jindřich zprvu nechtěl věřit, avšak brzy se sám přesvědčil, že jeho manželka žije a že ji Bůh zázračně zachránil, aby tak ukázal její nevinu. Prosil ji, aby mu odpustila a vrátila se na hrad. Ida si však přála, aby mohla i zbytek života obětovat Bohu. Manžel svolil a ona se usadila ve skromném příbytku u fischingenského kláštera. + kolem 1180. Pohřbena v kostele sv. Mikuláše, který založil její syn. Její ostatky se ztratily při válečném drancování a náboženských válkách v 16. stol.