Wilibrord

Wilibrord svatý

* 6. 11. 658 v Northumbrii, na pomezí Anglie a Skotska. Jeho otec Willigis byl anglosaský šlechtic, který se po smrti manželky stal mnichem, později žil jako poustevník. Sedmiletého syna dal na výchovu i za účelem vzdělání do benediktinského kláštera v Ripon (v anglickém hrabství North Yorkshire). Zde byl Wilibrord v péči slavného opata (později biskupa) Wilfrida z Yorku. V 15 letech zde Wilibrord složil řeholní sliby a oblékl benediktinský hábit. O pět let později 678 se jako zastánce římské tradice dostal do sporu o iroskotské obyčeje, což bylo důvodem jeho nuceného odchodu. Odešel do kláštera Rathmelsigi (dnes Mellifont nebo Clonmelsh) v království Connaught na sz či z Irska. Tím se vyhnul církevně-politickým sporům a setkal se s anglosaskými krajany opatem Egbertem a Wigbertem. Zde začal plánovat misijní působení u Frísů a 688 přijal kněžské svěcení. V dalším roce Pipin II. porazil pohanského fríského krále Radboda a Franská říše získala jižní Frísko – provincii na severu Nizozemska. Tehdy využil Willibrord vhodné situace a s jedenácti spoluplavci (i Suitbert i bratři Ewaldové), mezi nimiž byli vedle misionářů také písaři a řemeslníci, se 690 (již před Bonifácem) vylodil při ústí Rýna, aby převzal do té doby neúspěšnou misii. V Antverpách začal šířit křesťanství. Za dané situace byla evangelizace obyvatel nesnadná a pomalá. Část území byla pod vlivem Radboda, snažícího se o udržení pohanských kultů a potírání křesťanství. Zatímco iroskotští mniši zde předtím pro obtížnou politickou situaci nezaznamenali trvalejší úspěchy, Willibrord dal přednost metodě pragmatického postupu. Když neuspěl u krále Radbuda na Wiltaburgu (Utrecht), zajistil si přízeň Pipina II. a po čase odcestoval do Říma (691/2) a získal podporu misijního poslání a biskupské svěcení ze strany papeže Sergia I. Začal pracovat v Antverpách, kde získal kostel sv. Petra a Pavla jako misijní stanici uprostřed stále pohanského regionu. (Jako centrum působení si zvolil Utrecht, který byl od začátku století pod franckou správou.) Řídil organizovaný systém spolupracovníků. Působil až na území Dánska. Podruhé se vydal do Říma, aby tu byl 695 papežem Sergiem I. vysvěcen na arcibiskupa Utrechtu. Papež mu udělil nové jméno „Clemens“ (dobrotivý), ale Willibrord dával v každodenním životě přednost jménu původnímu. Vybaven palliem jako znamením svěřené moci a obdarován relikviemi, liturgickými knihami a oděvy se vydal vytvářet struktury nově zřízené církevní provincie. S papežským pověřením a za podpory šlechty začal zakládat chrámy. Po obnově poničeného kostela sv. Martina zbudoval katedrálu zasvěcenou Nejsvětějšímu Spasiteli. Pozdější abatyše kláštera Öhren v Trevíru, Irmina, mu darovala polovinu Villa Epternacum, Echternachu (20 km z od Trevíru, dnes v Lucembursku). Zde se už nacházel kostel s malým klášterem. Tam zřídil opatství s úkolem vychovávání fríských věrozvěstů. Zdržoval se zde 697 – 8. Donace byla 704 doplněna druhou polovinou od Pipina a jeho manželky. Založil tam(?) další klášter s větším kostelem a xenodochiem (zařízením pro dobročinnou péči). Tady odpočíval po četných útocích, čerpal nové síly a vzdělával žáky. Další oporou pro šíření evangelia se díky jemu stal klášter Susteren u Maastrichtu. Misijní působení rozšířil do Lucemburska i na dánské území. Osobně cestoval a kázal podél Rýna a došel až do Dánska. Mnohé pohany získával svou odvahou, neváhal pojíst z pokrmů určených pro božstvo, aby poukázal na jeho bezmocnost. Z počátku 8. stol. je známa jeho „dánská cesta“ do dnešního Šlesvicka, dostal se až k vládci Ongendovi a podařilo se mu vykoupit z otroctví 30 chlapců, které odvezl do své misijní školy. Na zpáteční cestě byla jeho loď zahnána bouří na severský ostrov, patrně Helgoland. Tu o vlas unikl smrti, když nechal porazit posvátné krávy a křtil v posvátném prameni. Když se po Pipinově smrti 714 Frísové vzepřeli francké nadvládě, byla zde misijní práce částečně zničena. Willibrord se stáhl do Echternachu. Ale již 719 – 21 se k němu přidal sv. Bonifác a tak s ním po porážce Radboda Karlem Martellem intenzivně spolupracoval na obnově fríské církve. 726 daroval Willibrord klášteru Echternach osobní majetek a hodlal zde strávit podvečer života. 728, ve věku 70 let, zapsal do svého kalendáře poznámku, v níž shrnul hlavní data svého působení a uzavřel slovy: „In Dei nomine feliciter“ (šťasten v Božím jménu). Přibližně v té době se účastnil založení kláštera Murbach v Alsasku, v údolí u paty Grand Ballon ve francouzských Vogézách. + 7. 11. 739 v Echternachu (dnes Lucembursko), a to po padesáti letech misijního úsilí, ve věku 81 let. A tam byl i pohřben. Brzy začal být uctíván, proudili sem poutníci a někdy v pol. 8. stol. byly jeho ostatky vyzdviženy a přeneseny do hrobu spojeného s hlavním oltářem, což byl akt svatořečení. Kolem 800 tu vznikla trojlodní bazilika. Z té doby pochází první životopis od Alcuina z Yorku, o 300 let mladší sepsal opat Thiofrid. Obě „vitae“ zpravují o četných legendách a nesčíslných zázracích; úcta světce se šířila v mnoha kostelích a klášteřích severně od Alp. Jeho ostatky byly 1031 vyzvednuty a umístěny do sarkofágu z bílého mramoru v kryptě pod hlavním oltářem klášterního chrámu. Willibrord byl mužem činu, za půlstoletí procestoval velké části Evropy. Byl mužem asketické prostoty, plný energie a nadšení pro věc Boží, kázal až do vysokého stařeckého věku. Tradované skutky a zázraky svědčí o jeho dobročinnosti. „Willibrordovy prameny“ jsou stopami jeho misijních cest a dokládají bohatou křestní činnost. „Apoštol Frísů“ je dodnes uctíván na mnoha místech. Svědčí o tom Willibrordovy kostely, ale i prameny a studny po celém Německu, Belgii, Lucembursku, Frísku, Holandsku, v dolním Porýní, Sársku a Lotrinsku. Byly vyhledávány pro léčivé účinky, neboť byl vzýván jako přímluvce při nervových onemocněních, padoucnici a dětských nemocech. Při „skákavém procesí“, jež se dodnes koná v Echternachu o svatodušním úterý, byl světec žádán o pomoc proti epilepsii. Sv. Willibrord je patronem a symbolem jednoty starokatolických církví, které vznikly z nesouhlasu s dogmatickými deklaracemi 1. vatikánského koncilu a jsou sdruženy v „Utrechtské unii“. Jejím čestným předsedou je utrechtský arcibiskup. Ostrovan, jenž se stal apoštolem severozápadu Evropy, je také patronem plného svátostného společenství anglikánských a starokatolických církví deklarovaného tzv. „Bonnskou dohodou o interkomuniu“ z 1931. V tomto duchu působí zemské Společnosti sv. Willibrorda jako anglikánsko-starokatolická sdružení jednoty pro podporu plného společenství pomocí veřejných aktivit, vzájemné pomoci obcím nebo jednotlivcům, iniciování partnerství a společných projektů diecézí, obcí a institucí těchto církví. Patron: Nizozemska, Lucemburska; diecézí Utrecht, Harlem, Echternachu; vzýván při křečích, proti epilepsii a kožním onemocněním. Atributy: biskup (opat), dítě, kniha, model kostela, sud, pramen; občas znázorňován s modlami.