Vintíř

Vintíř (Gunther) z Niederaltaichu) svatý

Na Šumavě, zejm. v oblasti mezi Sušicí, Železnou Rudou a městečkem Prášily, časté setkání se jménem V. Patří osobnosti uctívané na bavorské, a v poslední době opět i na straně české straně hranic. O životě benediktinského mnicha Gunthera, Vintíře se dochovaly konkrétní údaje i řada legend. Zřejmě pocházel ze vznešeného durynského říšského hraběcího rodu Käfernburg – Schwarzburg.* se údajně kolem 955 (985). Po smrti bratra Sizza se stal hlavou rodu. Byl příbuzným (bratrancem?) vévody a pozdějšího německého císaře Jindřicha II. a jeho sestry Gisely, provdané za uherského krále sv. Štěpána, zakladatele uherského státu. Jeho výchova v mládí byla válečnická, jak bývalo ve šlechtických rodinách zvykem. Protože žil v oblasti osídlené Slovany, mluvil i jejich a dalšími jazyky. Zajímavé je, že podle některých pramenů neuměl číst a psát. Pravděpodobně se poznal a spřátelil s Oldřichem a Jaromírem, bratry z rodu Přemyslovců, kteří v té době (1001) z Čech do Bavor utekli před svým vlastním bratrem – krutým knížetem Boleslavem III. Ryšavým (Jaromír byl dokonce na příkaz knížete vykastrován). Neví se přesně, co je na tom pravdy, ale je zde i tvrzení, podle něhož se Vintíř stal kmotrem budoucího knížete Břetislava, Oldřichova syna. Někdy po 1000 se seznámil s učením benediktinů. To ho oslovilo natolik, že se rozhodl stát se řeholníkem. Svůj majetek 1005 daroval klášteru v Hersfeldu a vykonal pouť do Říma. Pak vstoupil do noviciátu do benediktinského kláštera v bavorském Niederalteichu  Stal se řádovým mnichem; na další utváření jeho názorů na život i víru měl velký vliv opat Gothard. Klášter v Niederalteichu poblíž Deggendorfu na břehu Dunaje měl v té době za sebou již přes 250 let existence. V majetku kláštera byly rozsáhlé pozemky zasahující až na naši dnešní střední Šumavu. Odtud na čas odešel, protože na přání Jindřicha II. vedl i kláštery v Hersfeldu a v Tegernsee. Tam po určité době ustanovil představené a vrátil do Niederaltaichu. Zde údajně došlo ke sporu s opatem, protože z části svých statků chtěl mít důchod pro klášter v Göllingenu, což bylo v rozporu s řádovými pravidly. Spor, kvůli kterému pak odešel do kláštera v Göllingen, řešil dokonce Jindřich II. a po jeho domluvách se V vrátil, podřídil a horlivě žil sebezapíravým životem. 1007 složil řeholní sliby, ale nepřijal kněžské svěcení. Opat Gothard jej poté pověřil řízením kláštera v Göllingenu. Odsud se na nějakou dobu do Niederalteichu vrátil, ale zde nevydržel příliš dlouho. 1008 si vyprosil od opata dovolení a požehnání pro poustevnický život a odešel do oblasti tzv. Nortwaldu, kde na vrchu Raciner Berg poblíž městečka Lalling, vzdáleného asi čtyři hodiny od kláštera, měl v úmyslu o samotě sloužit Bohu. Toto místo jej však neuspokojilo, takže se 1011 přemístil do oblasti zvané Rinchnach, kde si zřídil poustevnu. Následující zima (1011 – 2) však byla tak krutá, že téměř stála V život. Na jaře se mu dostalo posily v podobě dvou skupin dalších řeholníků, kteří přišli z V mateřského kláštera. Tak zde začal vznikat nový benediktinský klášter. 1019 zde pasovský biskup Berangar vysvětil kostel (kapli?) sv. Jana Křtitele, který byl V oblíbeným svatým – vzorem. Klášter v Rinchnachu získal od příznivců postupně rozsáhlé pozemky. 1029 daroval císař Konrád II. klášteru pozemky v oblasti hraničního  hvozdu a povýšil jej mezi říšské kláštery.

Poustevník V ovšem nepřebýval stále v odlehlých šumavských končinách při modlitbách a rozjímání. Věnoval se i činnosti misionářské a dokonce figuroval i v politickém životě té doby – jako prostředník a diplomat, dalo by se říci dnešními slovy. 1015 se vydal na první misijní cestu do Uher. Na uherském dvoře tak navštívil svého příbuzného, krále Štěpána. Z této návštěvy se traduje historka o pávu. V byl na hostině předložen pečený páv, ale ten, drže se předpisů řeholních prohlásil, že takové pokrmy nemůže přijmout. Načež prosil Boha o pomoc, aby nemohl být poskvrněn nedovolenými pokrmu. Jeho prosby byly vyslyšeny – páv obživl a odletěl. Někdy kolem 1017 byl sněmem v Magdeburku pověřen misijní cestou mezi slovanské Lutice k ústí řek Havoly a Odry. Byla to oblast pro misionáře velmi nebezpečná a většina misionářů zde nalézala mučednickou smrt (viz sv. Vojtěch 997). Ale V zde své životu nebezpečné poslání splnil, nicméně  zprávy o průběhu cesty chybí. 1018 podnikl druhou misijní cestu do Uher, kde založil klášter Bakonybel u Veszprem. Ten byl v posledních letech obnoven – 1998 zde začali působit první tři benediktini, kteří sem přešli z kláštera Panonhalma. Diplomatické poslání plnil stárnoucí V ve službách knížete Břetislava. Císař Jindřich III. viděl v rozvíjejícím se českého státu (navíc po úspěšném tažení do Polska) ohrožení zájmů německé říše. Břetislav se začátku 1040 snažil předejít hrozícímu konfliktu vysláním velkého poselstva k císaři, v jehož čele stál právě V. Přesto pak došlo ke dvěma střetům, popsaným dále. Ve šlépějích V – misionáře – kráčeli jeho četní žáci. Písemně doložen případ dvou mnichů ze Šumavy, kteří kázali na území Luticů a zahynuli proto mučednickou smrtí – téměř jistě šlo o žáky V. 1040 byl Rinchnašský klášter podřízen císařem Jindřichem III. klášteru v Niederalteichu a V odešel opět do pustiny. Není jasné, zda se hned usadil pod Březníkem či zda pobýval nejprve v okolí hory Mouřenec nad Anínem, patřícím Niederaltaišskému klášteru. Poslední V poustevna byla pod vrchem dnes známým pod jménem Březník. Nejde ale o Březník poblíž Modravy, ale o vrch nad dnešní obcí Dobrá Voda při silnici ze Sušice a Hartmanic směrem na Prášily a Železnou Rudu. Toto místo leží poblíž bývalé zemské stezky směřující z Pasova podél řeky Velké Řezné přes Zwiesel na Dobrou Vodu do Hartmanic a přes Krušce do Sušice. Podle listiny z 1256 byla stezka zvána Via Boemorum.  Právě poblíž dnešních Hartmanic bývala celnice, kde na trase obchodní stezky vybírali (až do 14. stol.) clo břevnovští benediktini. Je možné, že se k nim za dlouhých a tuhých šumavských zim V uchyloval. Otázkou je, zda byla celnice vůbec přes zimu obývaná – provoz na vysoko zasněžených šumavských stezkách pravděpodobně na řadu měsíců zcela ustával. Je doloženo, že V se občas zdržoval na dvoře krále Štěpána. K Čechám byl V poután přátelstvím s knížetem Oldřichem, jemuž prý v době jeho sporů s Jaromírem vyprosil od císaře Konráda II. titul českého knížete. Později se spřátelil i s Oldřichovým synem Břetislavem, jemuž se stal, jak jsme si již řekli, zřejmě kmotrem. Břetislav I., přezdívaný český Achilles (* 1002 – 5, + 1055) vládl v Čechách 1034 – 1055. Břetislav I. poznal V misionářské nadání a dokázal ho ocenit i využít – pověřoval V úkoly jako svého diplomata. Tak je např. doloženo V působení při jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. Za V života totiž došlo ke dvěma válečným výpravám císaře Jindřicha III.  proti Břetislavovi I. K první z nich došlo 1040, ke druhé o rok později. Bylo to brzy poté, co dobyl Břetislav Moravu a Polsko, což německý panovník nesl velmi nelibě. První výprava skončila velkou porážkou německého vojska v památné bitvě u Brůdku ve všerubském průsmyku, kde na paměť Břetislavova vítězství byla vystavěna kaple zasvěcená sv. Václavu. Německé vojsko bylo rozprášeno a část se zachránila útěkem. Druhá Jindřichova výprava následovala za rok a zde se štěstí od českého knížete odvrátilo. Obě dvě německé výpravy byly vedeny dvěma proudy vojsk. Jeden vnikl na naše území přes Šumavu, druhý přes Krušné hory. A právě tento druhý útočný proud dorazil až do Prahy, kde porazil Břetislavův odpor. Český kníže se pak díky tomu musel podrobit německému vítězi. Tehdy byl již pětaosmdesátiletý V pověřen diplomatickou misí, která měla zajistit vzájemný smír. Po úspěšném splnění svého poslání se V odebral do poustevny pod vrchem  Březníku u Dobré Vody, kde + snad 9. 10. 1045. Jeho přáním bylo být pochován  v benediktinském kostele v Břevnově. To se mu splnilo a sám kníže Břetislav mu vystrojil slavný pohřeb a pohřbil jej břevnovský opat Meinhard (Megihard), který byl jeho spolubratrem v Altaichu. ((O osudu ostatků panují nejasnosti. Při opravách kostela v Polici byla objevena pod oltářem sv. Máří Magdaleny dřevěná skříňka s kostmi a lebkou. Přes nedostatek důkazů se věřilo, že jde o ostatky V, které sem byly převezeny z Břevnova. Počátkem 18. stol. se relikvie vrací znovu do břevnovského chrámu, kde jsou dnes uloženy v cínové schránce a vsazeny do oltáře sv. Štěpána v klášterním kostele sv. Markéty v Břevnově. Benediktini V brzy začali ctít jako světce, protože u jeho hrobu bývaly mimořádným způsobem vyslyšeny modlitby lidí. Byli přiváženi chromí až z Bavor, Duryňska a Uher a docházelo u nich k uzdravení na V přímluvu. Přišla i žena z Hostěhorni se slepou dcerou od narození a ta nabyla u V hrobu zrak, jak potvrdil pražský biskup Jan III. z Dražic. Zrak po roční slepotě se vrátil i Marku Husteři z Vran. Již král Přemysl Otakar II. žádal papeže Inocence IV. o otevření procesu, vedoucího k V svatořečení a byla pak v této záležitosti ustanovena tříčlenná komise z opatů. 1253 ho chtěli mniši zařadit jako třetího patrona kláštera v Břevnově (sv. Benedikt, sv. Vojtěch), ale jeho kult nebyl uznán. Jednání o svatořečení probíhalo 1261, kdy opat Heřman z Niederaltaichu předal papeži Alexandru IV. spisy o dosavadních jednáních. Břevnovský opat Martin vyslal do Říma posla s novými spisy o zázračných uzdraveních na přímluvu sv. V. Ty však nedorazily a snahy utkvěly na mrtvém bodě. V uctívání jako světce bylo povoleno teprve 1634 (1402). Podle břevnovskěho letopisce Magnoalda Ziegelbauera 1740 počet zázraků narůstal a historik Bohuslav Balbin jich vypočítává na tři sta.)) V se měl dožít devadesáti let. Ovšem datum jeho narození není jisté; proto je možné, že se narodil poněkud později, než se uvádí. V se již za svého života těšil značné úctě. Měl pro to dobré předpoklady – pohyboval se na panovnických dvorech na území dnešního Německa, v Čechách i Uhrách, navštívil dokonce i Řím  a na svých cestách poznal velký kus Evropy. Ovšem historie u nás mu později neprávem přiznala úlohu vyzvědače a zrádce. Averzi proti V podnítil František Palacký ve svých Dějinách národa českého, tehdy pilně čtených v dobách rakouské říše, kdy národní uvědomění bylo hnací silou proti Vídni. Teprve historici dvacátého  století dokázali V cejchu zrádce zbavit. O co šlo? V podle Palackého pomohl Jindřichovým vojskům přejít český hvozd a vpadnout knížeti do zad. Tato teorie není historicky doložena a je nepravděpodobná i vzhledem k V věku. 1040 měl pomoci oddílům poražených bavorských útočníků a ukázat jim cestu k útěku lesními  průseky do Bavor. Hned potom měl v severních Čechách  podat zprávu o porážce druhému šiku, který útočil ze Saska a zadržet ho v dalším postupu.  Rok nato měl převést císařské oddíly na nejméně hájeném úseku přes hranice a otevřít tak Jindřichovi cestu ku Praze, kde mohl oblehnout knížete Břetislava I. a porazit ho. Pomineme-li všechny argumenty hovořící proti těmto obviněním, je zde však jeden dosti neotřesitelný – kdyby byl V zrádcem, byl by po své smrti s úctou pochován v Břevnovském klášteře, o jehož rozmach se postaral sám kníže Břetislav I.? Za panování Václava IV. mělo uctívání V otevřené nepřátele ve formujícím se husitském  hnutí. 1420 byl Břevnovský klášter husity zničen. Mniši však V ostatky ukryli a přenesli do kláštera v Polici, později do Broumova. 1726 (1685?) navráceny do obnoveného Břevnova. V tradice však v Břevnovském klášteře v 18. stol. zvolna zaniká.  Objevuje se však nové centrum – v Dobré Vodě na Šumavě. Postava V byla potlačována později ještě sekundárně – to když se u nás chopili moci komunisté. Místa jeho působení byla skryta v hloubce vojenského prostoru a zmínky o něm prakticky vymizely. A pokud ne, pak byl v roli „proradného poustevníka“ spojován se zradou na českém národu a jeho zaprodání Němcům. ((Dobrá Voda byla 1950 – 90 velitelstvím vojenského výcvikového prostoru, kostel sv. Vintíře z 1754 opraven 1992, 2001 zde instalován skleněný oltář.))