Norbert z Xanten

Norbert z Xanten (z Magdeburgu) svatý

* 1082(0) v Xanten v Porýní. Jeho rodina byla spřízněna s císařem Jindřichem IV. Podle tehdejšího nedobrého zvyku nejstarší syn dostal dědictví po otci a mladší vstupovali do stavu duchovního, aby si zaopatřili výnosná církev ní obročí. Také Norbert se jako mladý šlechtic stal kanovníkem v Xantenu a sekretářem císaře Jindřicha V., ale zůstalo v něm světské smýšlení a chování. Podle legendy ale pak těsně ušel zásahu bleskem (byl omráčen), když si vyjel na koni za zábavou, a tato zkušenost ho vedla k rozhodnutí vzdát se zcela Bohu. Opustil královský dvůr, vstoupil do kláštera Siegburg (?) a 1115 přijal kněžské svěcení a změnil dosavadní způsob života. Po vysvěcení na kněze se vrátil do Xantenu. Pokusil se napravit pokleslou kázeň kanovníků, avšak marně. Odešel tedy s několika druhy z kláštera jako chutý misionář a kazatel. Spojoval rozjímavou modlitbu s aktivní službou duším. Pohyboval se po zemi jako potulný kazatel a hlásal Slovo Boží. Nakonec rozdal majetek a přestěhoval se do jižní Francie, Papež Gelasius II., který se zde zdržoval, mu dal oficiální povolení k činnosti evangelizátora. Nejčastěji kázal o budoucím soudu, o sv. zpovědi a o Nejsvětější svátosti oltářní. Těmito misijními pracemi se tak vyčerpal, že těžce onemocněl. Po uzdravení odešel 1120 s několika společníky do města Reims, kde na žádost biskupa zreformoval laonskou kapitulu. 20 km od Lauonu, sz od Remeše, v údolí Prémontré, se se svými žáky a s přítelem Hugem z Cambrai-Fosses usadil a založil klášter. Z něj se 1121 zrodil řád premonstrátů, kterému dal řeholi sv. Augustina. Byl to první řád, který vedle vlastního sebeposvěcování usiloval i o všestranný apoštolát. Norbert chtěl, aby členové premonstrátského řádu působili nejen příkladem odříkavého života, nýbrž i všemi vhodnými zevnějšími prostředky. Téměř současně s uznáním řádu papežem Honoriem II. byl Norbert 1126 na říšském sněmu ve Špýru zvolen arcibiskupem v Magdeburgu (a jmenován kancléřem říše). Přijal volbu, předal vedení řádu příteli Hugovi a odebral se do svého chrámu bosý a v nuzném oděvu kajícníka. U brány arcibiskupského domu ho zadržel vrátný, protože ho považoval za žebráka. Diecézi vedl k dalšímu rozkvětu. I jako arcibiskup žil podle premonstrátských pravidel. Především musel vymáhat navrácení církevních statků, které šlechtici neprávem zabrali. Snažil se i napravit nezřízený život zesvětštělých kanovníků. Tím vším budil nenávist a bylo na něj spácháno několik atentátů. 1129 si předsevzal znovu vysvětit biskupský chrám, znesvěcený hříchem. Při této příležitosti vypukla bouře lidu, poštvaného proti Norbertovi. Vytýkali mu, že prý “rozbíjí oltáře, vyprazdňuje svatostánky, že vzal ostatky a kostelní poklady“. Musel před vzbouřenci uprchnout do sousední silné věže. Buřiči na věž útočili a křičeli; “Vystěhuj se! Vystěhuj se!“ Jedni stříleli do věžních otvorů, jiní se drali po žebříku vzhůru. Norbert jim vyšel vstříc se slovy: “Jednoho člověka hledáte, hle, tu jsem! Ostatní ušetřte!“ Ťali po něm, ale nezranili ho a odešli. Norbert se uchýlil do augustiniánského kláštera Petersbergu. Magdeburští občané vystřízlivěli a poslali posly, aby ho prosili za odpuštění. Norbert odpustil, vrátil se a zbavil město církevní klatby, kterou bylo stiženo. Od té doby měl klid a byl svěřenému lidu otcem. Pečoval o povznesení mravů duchovenstva i lidu. Chudé štědře podporoval. I ke Slovanům, které měl na svěřeném území, posílal věrozvěsty. K Luticům poslal Vicelina, Bodrcům misionáře svého premonstrátského řádu. Podle legendy když přišel do Vurcburgu, duchovenstvo a lid ho prosili, aby v katedrále sloužil mši sv. Slepá žena, známá všem obyvatelům, se při mši přiblížila k oltáři a prosila světce, aby ji uzdravil. Když Norbert přijal Tělo Páně, obrátil se k ní a dechl na její oči. A v tom okamžiku nabyla zraku. Pro tento zázrak a jeho kázání se mnozí obrátili a činili pokání. Dokonce někteří z nejvznešenějších občanů města mu odevzdali majetek a prosili o přijetí do řádu. Energicky se vždy zastával práva církve proti státním přehmatům a za rozkolu hájil po boku svatého Bernarda právoplatného papeže Inocence II. Měl značnou účast při smírném rozřešení sporu o investituru ve Wormsu 1122. Vysílen sebezapíráním a prací + v Magdeburku 6. 6. 1134. Před svou smrtí řekl: „byl jsem u dvora, žil jsem v klášteře, stál jsem ve vysokých úřadech církve, a všude jsem se naučil, že není nic lepšího, než se úplně odevzat Bohu. Jeho ostatky původně pohřbeny v premonstrátském kostele v Magdeburku. 1597 dostali klášter luteráni. Ostatky 1627 přeneseny nejprve do Doksan a po přípravě důstojného místa do premonstrátského kláštera na Strahově v Praze, kde dosud odpočívají. Téhož roku prohlášen českým patronem. Svatořečen 1582. Znázorňován jako premonstrát nebo arcibiskup. Atributy: monstrance s Nejsvětější Svátostí, opatská berla, mitra, u nohou ďábla v lidské podobě – muže.