Albert Veliký

Největší z německých scholastiků, myslitel, z jehož díla duchovně vychází Tomáš Akvinský, jeden z největších učenců Církve. * 1193 (okolo 1207) v Laningenu (Lauingen) na Dunaji v Bavorsku. Byl synem švábského rytíře, vojáka, dříve omylem považován za syna hraběte z Bollstädtu. V rodině na zámku dostal skvělou výchovu. Studoval v Bologni a od 1223 (svobodná umění, přírodovědu, medicínu a Aristotelovu filozofii, tehdy ještě neuznávanou církví) v Padově, kde vstoupil pod vlivem řádového generála, německého hraběte bl. Jordana Saského (muže, který se svým charismatem a schopnostmi zasloužil o vznik stovek dominikánských konventů po celé Evropě a zlanařil do řádu tisíce mladých adeptů), do řádu dominikánů. V Bologni se důkladně věnoval teologii. 1248 povolán zpět do Kolína, kde se stal univerzitním profesorem a založil řádovou školu, kterou vedl a kde byl jeho žákem sv. Tomáš Akvinský. Svým přístupem k výuce se přitom vyznamenal natolik, že byl poslán do Paříže (ta byla v té době středem křesťanské učenosti) na Sorbonnu, kde byly jeho přednášky natolik oblíbené, že musel často přednášet pod širým nebem, protože žádná budova nepojmula všechny posluchače. 1245 zde získal doktorát. V dalších letech působil v Řezně, Freiburgu, Štrasburku a Hildesheimu – všude přitom byla jeho úkolem organizace vědecké výuky na řádových (dominikánských) školách. 1254 – 57 (48 – 54) byl provinciálem řádu, hájil řád před papežem v Itálii, a procházel pěšky svěřené kláštery (ve snaze o jejich rozvoj a podporu klášterní kázně). 1256 bránil v Anagni u papeže žebravé řády a byl svědkem toho jak papež Kliment IV. odsoudil dílo od Viléma ze Saint-Amour, zapáleného odpůrce žebravých řádů. Pak se znovu ujal vyučování v Kolíně a spolu s bratry, mezi nimiž byl Tomáš Akvinský, vydal „Rozvrh dominikánského vzdělávání“. Byl i vícekrát prostředníkem ve sporech mezi knížaty a městem či mezi biskupy a kláštery. Od 1260 se stal (na výslovné přání papežovo) biskupem Řezna, které bylo duchovně rozvráceno. Když uspořádal náboženský život v diecézi, zřekl se po třech letech z pokory a skromnosti úřadu. Požádal o to přímo nového papeže v Římě a ten nakonec souhlasil (Albert pobýval na papežském dvoře, stal se důvěrníkem papeže Řehoře X. a císaře Rudolfa Habsburského), s tím, že poslal Alberta do Německa hlásat myšlenku křížových výprav (ten se při úspěšném plnění této úlohy setkal z velkým kazatelem Bertoldem z Řezna). Účastnil se koncilu v Lyonu (1274) a 1276 – 7 bránil v Paříži Aristotelismus a učení Tomáše Akvinského. Jako vysokoškolský učitel pak působil ve Würzburgu, Štrasburku 1269/70 se vrátil do Kolína a věnoval se v ústraní bohovědě. Ve svých spisech dokazoval soulad rozumového poznání se zjevenou pravdou, zajímal se a ovládal filosofii, metafyziku, fyziku, chemii, biologii, astronomii, geografii, matematiku  a etiku, teologii a biblistiku, očistil spisy Aristotela od arabských deformací, nezakládal své učení na autoritativní víře, ve své době byl nazýván „doctor universalis“ = všeobecný učitel. Jedna z nejvýznamnějších osobností a polyhistor své doby. (Nebyl to žádný suchopárný vědec zalezlý v šeru studovny, razil zásadu poznávat zkoumané na vlastní kůži. Trval na tom, že z konkrétní zkušenosti s věcmi se dá vycházet kdykoli, že je zdrojem veškerého poznání, že je víc než názor uznávané autority, což bylo v té době naprosté novum. To, o čem píše, měl osobně odpozorované. Když jako provinciál bratří kazatelů projížděl celou Evropou, hledá odpovědi na své otázky u prostých rybářů či ptáčníků a sám vše též zkoumá. On může napsat, že míza stromů je nejhořší v kořeni a že v zadečku včely se nachází průhledný váček medové chuti, protože to sám ochutnal. Rozlišuje mezi trny a ostny, mezi pavouky lovící do sítí a lovci skokany. Do přírodovědeckého argumentování nevpouštěl teologické argumenty.) Už za svého života byl ctěn jako světec, na prvních zobrazeních byl znázorněn se svatozáří. + 15. 11. 1280 v Kolíně n. R. Blahořečen 1662 a svatořečen 1931, kdy byl i prohlášen učitelem církve. Stal se patronem teologů, vědců, studentů přírodních věd. Bývá zobrazován v dominikánském rouchu, popřípadě s berlou a mitrou nebo jako biskup v pontifikáliích. V obou případech je dalším atributem i kniha, někde i psací náčiní. Jeho teologické spisy patří dodnes k nejdůležitějším pokladům církve. Dílo Alberta z Bollstädtu je rozsáhlé (souborně vydáno v Lyonu 1651 v jedenadvaceti velkých svazcích) – jeho velkou část přitom tvoří komentáře k dílům Aristotelovým. Albert je prvním středověkým myslitelem, který svým současníkům odkrývá všechny části aristotelovské filozofie, včetně jejích arabských a židovských komentářů – jeho vlastní komentáře ale nejsou jen pouhým výkladem Aristotelových textů, Albert se tam, kde se domnívá, že Aristotelés chybuje nebo se vyjadřuje nepřesně, pokouší jeho myšlenky doplnit myšlenkami vlastními i myšlenkami dalších filosofů a badatelů. Velmi aktivním je i v oblasti přírodních věd – zvláště vyniká v botanice, zoologii a chemii, lidová víra mu pro jeho přírodovědné znalosti připisuje dokonce nadpřirozené schopnosti … Během badatelské práce nashromáždil a uspořádal obrovské množství materiálu, který chtěl kriticky zhodnotit a zformovat v jednotný systém ve své „Sumě teologické“ (Summa theologiae) – tu však on sám již nedokončil, to dokázal až jeho velký žák, tvůrce největšího naukového systému středověku, Tomáš Akvinský, jehož dílo je bez průkopnické Albertovy práce stěží myslitelné. Jeho ostatky uchovávány v pozdně románské bazilice sv. Ondřeje v Kolíně n. R., v římském sarkofágu v náhrobní kapli, navazující na nově odkrytou kryptu původní stavby kostela. Lebka je uložena v Lauingenu a lopatka v Regensburgu.