Walburga

Walburga, Willibald, Wunibald a Wuna svatí

V době, kdy je téměř celá tehdejší Evropa – až na několik výjimek ještě polobarbarská, jsou v anglických klášterech opisována a šířena díla antických klasiků. Centrum církevního života se přesouvá z Irska do Anglie a sv. Beda Ctihodný píše latinsky své Církevní dějiny národa anglického. Anglosaští mnichové pak odcházejí na kontinent jako misionáři. Sv. Willibrord evangelizuje dnešní Nizozemí a Lucembursko, sv. Bonifác obrací ke Kristu Němce. Willibald (* 22. 10. 700), Wunibald (* 701) a Walburga (* 710) pocházeli z jižní Anglie, hrabství Dorset, patřícího do anglosaského království Wessex. Jejich otec sv. Richard byl pravděpodobně šlechtic, neboť byl majitelem pozemků; legenda říká, že byl přímo králem Wessexu. Matka sv. Wunna byla sestra sv. Bonifáce. Měli pět sester. Tito tři sourozenci byli prohlášeni za svaté. Jejich strýc Bonifác rozhodl, že sourozenci budou vychováni v benediktinském klášteře ve Wimbornu v hrabství Dorset – což byl klášter králů z Wessexu (vedla jej příbuzná sv. Tekla a s Walburgou zde byla vychována i sv. Lioba). Walburga své mládí v klášteře prožila nejen v přísném křesťansko-asketickém učení, čistotě a zbožnosti, ale zabývala se vedle anglosaských zvyklostí i řeckou a římskou literaturou. Po vstupu do kláštera po dosažení dospělosti zde zůstala až do 750. Otec Richard odjíždí 720 s oběma syny z Anglie do Říma. V Toskánsku ve městě Lucca však 722(0) umírá; je zde pohřben v kostele San Frediano. Zarmoucení synové pochovali jeho tělo a putovali dále, až došli do Říma, kde vykonali svou pobožnost. Příští rok na jaře onemocněli oba bratři vleklou zimnicí. Když se pak poněkud pozdravili, rozloučili se. Willibald se sám vydal do Palestiny a pak v Itálii na Montecassinu vstoupil do kláštera benediktinů a získal teologické vzdělání. Táhne jej to domů, do Anglie, ale brzy se vrátí sem ke klášternímu životu. Od 729 se účastní obnovy kláštera Montecassino poté, co jej 580 – 1 zničilo langobardské vojsko. Wunibald se dal 738 nadchnout Bonifácem k apoštolské práci mezi pohany, vrací se do Anglie, aby tam získal spolupracovníky, a odchází na misijní cestu do Durynska (zde mu Bonifác svěřil sedm rozsáhlých církevních obvodů) a Bavorska (vévoda Odilo mocnou podporou v apoštolských snahách), v této době i vysvěcen na kněze. 4 roky stráví i v Mohuči. Willibalda  papež Řehoř III. vyzval 739, aby se účastnil s Bonifácem misií v Germánii. Stal se řeholníkem a spolupracovníkem Bonifácem, který ho vysvětil 740 na kněze a 741 na 1. biskupa v Eichstädtu (741 až 787). Nazývali jej „biskupem šlechticů“, protože byl ve spojení s několika šlechtici úspěšný v misijní činnosti. Pomáhal chudým, pořádal dobročinné akce, do kterých sám hodně přispíval. Dal postavit katedrálu, založil klášter. Wunibald založil 751 v Heidenheimu  klášter, stal se v něm opatem a byl jím až do smrti. Ačkoliv měl Vunibald útlé tělo a slabé zdraví, neštítil se žádné námahy a žil nadmíru přísně; víno nepil, modlitby prodlužoval do pozdní noci a mrtvil se tuhou kázní, aby jeho duch směřoval jen k Bohu a ke spasení svěřeného lidu. Wunibald vštěpoval lidem křesťanské smýšlení “a nedal se“, jak praví jeho životopis, “ani hrozbami zlých lidí, ani řečí lichotníků odvrátit z cesty, kterou kráčel. .. říkal každému člověku pravdu do očí, vysoce postavenému i prostému, říkal, že všichni lidé jsou si od přírody rovni. .. Nacházel lid oddaný pověrčivým a hříšným obyčejům pohanským. Nacházel i kněze nehodné . . . rázně káral hříšníky, avšak káral a nezapomínal na mírnost.“ Odříkavým životem a neúnavnou prací zeslabený světec onemocněl, ale jeho duševní síla a horlivost ještě vzrostly. Když umíral, řekl bratřím: “Synáčkové a bratří milí, prosím vás, abyste zařídili svůj život a skutky vždy podle vůle Boží. Zachovejte si vzájemnou lásku a pravou katolickou víru. Odpouštím vám všechny poklesky; odpusťte také vy mně, v čemž jsem pochybil proti vám slovy, skutky nebo jakýmkoliv způsobem. Poroučím vás Bohu. Vytrvejte v pokoji!“ + 18. 12. 761. Walburga připlula na pozvání Bonifácovo 750(48) se svou příbuznou Liobou, Teklou a dalšími sestrami do Německa a stala se řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Z pověření Bonifáce působila v mainzské diecézi jako misionářka. Na pozvání Wunnibalda přišla do kláštera v Heidenheimu a po jeho smrti 762 převzala vedení kláštera jako abatyše a všemi silami se přesvědčivě a zbožně starala o šíření evangelia mezi částečně pohanským obyvatelstvem. Nebylo tehdy obvyklé, aby představenou mužského kláštera byla žena. To Walburga předpokládala a spolu s dalšími sestrami zde založila ženský konvent, čímž vznikl první německý dvojitý klášter, který Walburga vedla jako abatyše 16 let. První představenou ženského řádu se stala anglosaská jeptiška Hugeburca, vzdálená příbuzná Walburgy, která se stala známou tím, že sepsala „Vita“ – životopis Walburgy, kde je psáno, že Walburga v radostech i v bolestech a starostech měla ustavičně Boha před očima. Milovala samotu a mlčenlivost, přesto musela přijímat mnoho návštěv prosících o radu a pomoc, kterou neodmítala. Zámožní příznivci přicházeli s dary, které vděčně přijímala, ale pro klášter podržela jen to, čeho bylo nezbytně třeba, ostatní rozdávala strádajícím. V pozdním středověku, kdy řádily nakažlivé nemoci a podvýživa se šíří pověsti o léčitelském umění a dobrotě heidenheimerské abatyše rychlostí blesku. Vybudovala klášterní kostel a z kláštera se stalo náboženské centrum. Byla příkladem pro všechny. Její práce byla charakteristická silným přesvědčením a zbožností. Legendy hovoří i o zázracích a uzdraveních.

777 nechal biskup Willibald otevřít hrob bratra Wunnibalda, neboť se na něm zjevovala různá znamení a činily zázraky – a jako zázrakem bylo i celé tělo zachovalé a vypadalo zcela zdravě. Tělo přenesl do chrámu, odkud se ostatky ztratily při reformaci během 16. stol. Wunibald byl prohlášen za svatého jako první ze sourozenců. 779, 25. 2. umírá Walburga, na tu dobu v úctyhodném věku v Heidenheimu a je tam v klášteře i pochována. V bývalém klášterním kostele – nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky – jeden patří Walburze a druhý Wunibaldovi. Její ostatky jsou však i v Eichstättu, kde stojí krásný kostel sv. Walburgy, dostavěný 1706 (Monheimu a na dalších místech). V tomto kostele je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení – dřevěná busta z 11. stol.  Je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem, což je odkaz na její šlechtický původ, avšak i přes svůj vznešený rod byla uctívána především v lidových vrstvách. Později je již znázorňována s jinými atributy a těmi jsou berla, lahvička s olejem a tři klasy. Terakotová figura z 1460 v severním portálu dómu v Eichstättu zobrazuje poprvé lahvičku s olejem, která je od 16. stol. považována za svatý atribut. Po její smrti se benediktinského dvojkláštera ujal biskup Willibald. Ten 7. 7. 787(1) umírá v Eichstättu a je jako druhý ze sourozenců svatořečen. Před smrtí ještě stačil nadiktovat svůj životopis zmíněné řeholnici Hageburc. V eichstattském dómě (Willibaldův dóm) můžeme vidět jeho obrovskou sedící sochu z 1514. Nejprve zde pohřben do země, od 1269 ostatky v kamenné schránce. Nyní umístěny ve Willibaldově chóru, v urně nad svatostánkem baldachýnového Willibaldova oltáře z 1745 (podle vzoru Berniniho ze St. Pietra). Je patronem: výrobců mříží. Atributy: berla, kniha, šípy, část oděvu na ramenou. Je zobrazován jako sedící biskup, někdy se svou sestrou sv. Walburgou, otcem, bratrem a matkou Wunnou. 870 se stává představeným kláštera v Eichstättu biskup Otkar. Ostatky Walburgy jsou na jeho popud exhumovány a přeneseny z Heidenheimu do Eichstättu a zde uloženy pod kamennou desku, z pod níž začal prýštit živičný olej, později známý jako „Walburgisöl“ (Valpuržin olej), o němž se věřilo, že má zázračné léčivé účinky. Její hrob se stal poutním místem a kult sv. Walburgy byl na světě. Za své zásluhy při šíření křesťanství a christianizaci Franků byla prohlášena za svatou. Podle kronikáře Wolfharda si někdy kolem 880 biskup Otgar stěžuje, že ona (Walburga) od „špinavých nohou dělného lidu denně šlapána jest“. Nařídil proto stavební úpravy kostela; kosti sv. Walburgy byli vyzdviženy a slavnostně uloženy v podzemní kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. Později bude v těchto místech vybudováno velkolepé benediktinské opatství. Legenda vypráví, že blízkému zámeckému pánu těžce onemocněla dcera a nic nepomáhalo. Walburga, když se o tom dozvěděla, byť už začala noc, vydala se k zámecké bráně. Tam se k ní přihnali psi – avšak přispěchal zámecký pán, maje o ni strach. Ale ona řekla, že je služebnicí JK, který ji ochraňuje, a psi se stáhli. Pán ji dovedl k umírající dcerce a ona poprosila, aby se rodiče připojili k modlitbám za její záchranu. Pak zůstala s dítětem sama, prosíc, aby Bůh ukázal svou moc na dívce, pokud je to Jeho vůle. A druhý den byla holčička dokonale zdravá. Šťastní rodiče chtěli Walburgu zahrnout dary, ale ta si nic nevzala. Žádala je však, aby milovali Boha z celého srdce a sloužili mu. Její setkání se psy se stalo podkladem pro její úlohu ochránkyně proti psímu kousnutí. Podle klášterních záznamů 893 až 900 pomohla sv. Walburga 1200 věřícím, kteří jí do kláštera přinesli poděkování v podobě děkovných obrázků.

Walburga je spolu se strýcem Bonifácem jednou z klíčových postav období ranného křesťanství ve Fransku a je zosobněním církevní politiky a společnosti na sklonku středověku, kdy dochází k sjednocování různorodých společenství lidí v severozápadní a střední Evropě. V Německu, Rakousku, Jižních Tyrolích, Švýcarsku, Holandsku, Belgii a severní Francii se objevují svatí patroni a uctívají se svaté relikvie. Sv. Walburga měla v 9. a 10. stol. kromě jiného poslání ochránkyně proti útokům Normanů a o století později byla ochránkyní proti vikinským pirátům, kteří podnikali výboje a terorizovali obyvatelstvo od ústí Rýna až do Francie, Flander a Holandska. Typický představitel lidu je v této době zemědělec, který nemá žádné vzdělání. Je začleněn ve farnosti, kde se narodil, zde žije, pracuje a navazuje různé společenské vztahy. Obvykle zůstává celý život v rodné farnosti, kde také nakonec umírá a je zde pohřben. Kulturní roli mají v té době ještě benediktinské řády a biskupové, ale pomalu ji začínají přebírat šlechtické rody. Biskup Anno (Hanno) II. z Kolína nad Rýnem (1010 – 1075), politik a prostředník mezi císařem a papežem, chce posílit postavení církve a proto obnovuje v daleko větší míře uctívání benediktinských svatých a tak začíná „těžký kult“ sv. Walburgy. Před 1069 po svém znovuzvolení biskup Anno uložil lebku a cestovní berlu svaté Walburgy v klášteře Walberberg. V Eichstättu ve Walburgiskirche zůstalo „spát“ pod hlavním oltářem hrudní žebro. Vzniklo tak více míst, kam se konala procesí za svatou. Walberberg je nyní městská část Bornheimu, který leží mezi Kolínem a Bonnem. První stavba kostela zde vznikla okolo 800 a byla dřevěná, další přestavby již byly z kamene. Farnímu kostelu Sv. Warburgy vévodí pětihranná a 21 m vysoká Hexeturm (čarodějnická věž), vystavěná pravděpodobně okolo 1100. V 2. pol. 11. stol. zde dala hraběnka Alveradis pro relikvie sv. Warburgy, jako součást nového kostela, vystavět nízkou tříbokou basiliku. Jméno sv. Walburgy je vzpomínáno při různých příležitostech – především je však známa „Valpuržina noc“. Přesný výklad tohoto názvu neznáme, jisté je jen to, že její svátek nahradil původní pohanské oslavy (noc z 30. dubna na 1.května). Germáni nazvali 30. 4. Valpuržinou nocí pravděpodobně proto, že byla považována za ochránkyni před kouzly a zlými čarami. Sv. Walburga (latinsky Walpurgis, germánsky Walpurga, německy Walburga) je jednou z nejoblíbenějších světic Německa a vážená patronka Bavorska. Není jistě bez zajímavosti, že staré teutonské pojmenování Matky Země bylo Valpurga. Samotné jméno Walburga má staroněmecký původ a vykládá se doslova jako „mocný hrad“ či přeneseně „mocná ochranitelka“. Světice taková skutečně asi byla, neboť měla a má velké množství patronátů. V prvé řadě ochraňuje šestinedělky, rolníky, ale také domácí zvířata, měla ochránit před pokousání psem a před vzteklinou. Vzývána bývá při některých nemocech, jmenovitě očních a při kašli. Walburga jako národní světice měla v dávnověku dvě stěžejní ochranné funkce – měla ochránit proti morové nákaze a stavení před kouzelnou mocí čarodějů, čarodějnic a skřítků. Ironií osudu bylo její jméno spojeno s jednou nocí, která patří čarodějnickým rejům – sabatům. Jedno z také možných vysvětlení je, že někdo z eichstättského kláštera dne 1. května 870 zavěsil z důvodu nějaké pověrčivé představy na oltář její kosti; to se několikrát vždy 1. května opakovalo a již se toto kalendářní datum dostalo do klamného propojení Walburgy s čarodějnickými sabaty. Valpuržina noc však nemá s touto světicí nic společného. Církev ve starověku čarodějnictví odmítala – už sv. Bonifác odmítal čarodějnictví jako nekřesťanské. 820 lyonský biskup spolu s dalšími představiteli církve odmítli přesvědčení, že čarodějnice mohou způsobovat špatné počasí, létat nebo měnit tvar. Karel Veliký prohlásil pálení domnělých čarodějnic za pohanský zvyk a nařídil jej trestat smrtí. Církevní otcové měli za to, že čarodějnictví je klamem a podvodem, a že jméno JK je spolehlivou obranou proti jakékoliv formě čarodějnictví. Ovšem v dalších stoletích už bylo vše jinak a převládl názor, že čarodějnictví je nebezpečné zlo, proti kterému je nutno bojovat a už měla svatá inkvizice plné ruce práce. Její jméno nesou nesčetné kostely a kaple nejen v Evropě, ale i v Americe. Konvent Sv. Walburgy vyhověl prosbě Bonifáce Sommera a vyslal na misijní stáž do severní Ameriky 12 jeptišek, aby byly nápomocny německým přistěhovalcům v novém domově. Během doby vznikla v Americe tři významná samostatná kongregační benediktinská centra Sv. Walburgy s více než 50 převorstvími a opatstvími, z nichž nejznámější jsou v Coloradu, ve Virginii Dále, Greensburgu, Boulderu, atd.