Matylda Saská

Matylda Saská (z Ringelheimu) svatá

* v Engernu (východní Vestfálsko) asi 895. Pocházela, jak zdůrazňují saští historikové, „z rodu velkého vévody Widukinda“ (Immedingů), který do roku 785 vedl boj Sasů proti franskému králi Karlu Velikému, což bylo pro pozdější vzestup otonské dynastie důležité. Dcera hraběte Saského Dětřicha (Dietricha) z Ringelheimu a jeho manželky Reinhildy (z rodu dánských a fríských vévodů). Mládí prožila v Herfordském klášteře ve Vestfálsku, kde byla vychovávána pod dohledem své babičky, rovněž Matyldy, která tam byla abatyší. Osvojila si zbožnost a ctnosti potřebné pro další život. 909(13) se vdala za (nedávno předtím rozvedeného) Jindřicha, syna a dědice Saského vévody Oty. Za 3 roky se její manžel Jindřich I. Ptáčník stal saským vévodou a 915(8), po smrti Konráda I., byl zvolen králem Německa (východofranckým králem). Matylda mírnila a zušlechťovala jeho drsnou a panovačnou povahu a svou zbožností, tichostí a láskou se zasloužila o krásné manželství, ve kterém měla pět dětí, které se dožily dospělosti: budoucího císaře Otu (* 912, týden před smrtí dědečka), Gerbergu (která se 928 vdala za vévodu Giselberta, čímž Jindřich ke své rodině úzce připoutal nejmocnějšího muže v Lotrinsku), Hedviku, Jindřicha (* asi 922, bavorský vévoda) a sv. Bruna (stal se 953 kolínským arcibiskupem). Když Jindřich I. po 23letém manželství 936 umíral, přede všemi chválil manželku a děkoval jí, že mu dávala moudré rady, krotila jeho hněvivost, odvracela od nespravedlnosti a učila ho milosrdenství. Děkoval i za výchovu dětí a všechny svěřoval Bohu. Po manželově smrti 936, když se její synové začínali dohadovat o královskou důstojnost, řekla jim: „Podívejte se na svého otce a pamatujte, že všechna lidská sláva je pomíjející. Sama odložila nádherná roucha a stáhla se do svých pokojů k modlitbám a pokání. Jednu chybu ve výchově přece jen Matylda udělala. Byla více nakloněna synu Jindřichovi, jemu přála i trůn, ač na něj byl povolán prvorozený Ota. Ta náklonnost měla zlé následky. Po korunovaci Oty v Cáchách Jindřich proti němu vyvolal povstání, které bylo po bojích potlačeno. Nakonec se Matyldě za pomoci modliteb podařilo je smířit, ale popuzováni dvořany se stali zaujatými proti ní. Matylda dosud měla volnou ruku ke skutkům milosrdenství a pro štědré dary církvi, budování klášterů apod. Dvořané však na ni žalovali, že mnoho majetku rozdávala chudým a klášterům. Načež smíření synové jí odňali její statky a Matylda, zarmoucená nevděkem, se odebrala do svého rodiště, aby tam v ústraní žila v chudobě a pokoře. Křivdu překonávala s klidem a tichostí, zlobu přemáhala mlčky a modlitbou. Zůstala laskavou s vědomím jak je snadné rozdmýchat malý plamen hněvu ve zkázonosný oheň větších hříchů. Dávala tak dobrý příklad. Král Ota poznal, že se s matkou odstěhovalo i Boží požehnání a slyšel výzvy (své manželky Edity Anglické), aby ji povolal zpět. Uznal tedy svou chybu a vypravil k ní poselstvo, aby se s ním vrátila nazpět. S bratrem Jindřichem pak jí jel naproti, poklekli před ní a poprosili o odpuštění. Ona je objala s pláčem a řekla, že kdyby si té zkoušky nezasloužila pro svou hříšnost, Bůh by ji nedopustil. Nadále pak žila se syny v lásce a ve svornosti. 947 zemřela snacha Edita a po třech letech se Ota opět oženil s vdovou, sv. Adelheid. 955 zemřel syn Jindřich a ona světu znovu úplně odumřela, bez přestání se modlila a horlivě konala skutky křesťanské lásky, pomáhala chudým a trpícím. Ve všední dny pilně konala ruční práce, aby, jak říkala, nejedla chleba nadarmo. Ve svátcích četla nábožné knihy. Proslulá byla její moudrost a otevřenost světu. Díky přispění manžela i syna podporovala náboženské instituce a založila několik klášterů – Quedlinburg v Harzu, Pöhlde , Enger a Nordhausen. Největší zájem a péči věnovala klášteru v Quedlinburgu, který založila se synem Otou, kde byl pohřben její manžel a kde chtěla skončit i ona svou pozemskou pouť. Se synem Otou I. se viděla naposled 965, kdy se vracel z Říma a navštívil bratra Bruna v jeho arcibiskupském sídle. Tam se sešel i se svou sestrou, královnou francouzskou. Odtud Matylda Otu dovedla do svého nově založeného kláštera Nordhausenského, poblíž Erfurtu. Po mši svaté se rozloučili u klášterní brány a Matylda šla s vděčností políbit místo, kde se její syn modlil. Ten se o tom pak doslechl a matčina láska měla na něj významný vliv. Matylda, předvídaje svou smrt, vrátila se do kláštera v Quedlinburgu v Anhaltsku a tam z rukou vnuka Viléma, mohučského arcibiskupa, přijala svátost nemocných. Dala se položit na zem na žíněné roucho a svou hlavu na znamení pokání posypala popelem. Tak + 14. 3. 968 a byla pochována v kryptě klášterního kostela (velké bazilice na zámecké hoře) vedle svého manžela, kterého prožila o 32 let. Arcibiskup Viliam zemřel náhle, ještě pár dní před ní, na zpáteční cestě do arcibiskupského sídla. Znázorňována je v královském rouchu, často s modelem kostela, někdy i při rozdávání almužen.