Karel Veliký

Karel Veliký blahoslavený (svatý)

KV je panovník, který na západě obnovil římskou říši. Nepřežila jej dlouho, jeho syn ji dovedl téměř na pokraj pádu a vnukové ji definitivně rozdělili. Rozkvětu za doby jeho vlády se říká karolinská renesance. Velikým byl označen až po smrti. Do té doby vládl jako Karel – zpočátku král, od 800 císař. Cesta k císařství však nebyla snadná. Ostatně ani cesta ke trůnu říše Franků (která mj. umožnila vznik dnešní Francie)...

725 vstoupili Arabové do údolí Rhony. Frankové, kteří zde žili, sice nebyli asimilováni, ale jejich panovníci příliš velkou váhu neměli. Už mnoho králů z rodu Merovejců bylo tak slabých, že nedokázali Saracénům vzdorovat. Vládcům od Chlodvíka II. (králem se stal 639) se dokonce ve francouzských dějinách říká "líní králové". Měli však své majordomy neboli správce paláce, tedy trůnu a potažmo říše. Hodnost majordoma se brzy začala předávat z otce na syna – jako např. v rodině Pipinů, kteří se stali faktickými vládci Austrasie a Neustrie. Jedním z potomků Pipina Landenského (Starého) byl i známý Karel Martel. Ten měl rovněž syna jménem Pipin (Mladší). Později mu přibyl přídomek Krátký. A protože tito majordomové z rodu Pipinů odváděli význačné služby papežskému stolci, rozhodl papež, že výměna slabého a neschopného krále za Pipina Krátkého na panovnickém trůnu je legitimní. Na franský trůn usedla nová dynastie – Karlovci. Označení získali na počest Karla Martela. Toho, který fakticky vládl této říši 26 let, přestože na trůnu seděl někdo jiný. Martel např. vytvořil silnou franckou pěchotu, která odolávala i nájezdům Saracénů a 732 s nimi svedla vítěznou bitvu u Poitiers. Tehdejší papež Řehoř III. byl ve stejné době ohrožován v Římě Langobardy. Podle legendy poslal Martelovi klíče od hrobky sv. Petra a požádal ho, aby se stal ochráncem křesťanství. Frankové se tak stali oficiálními ochránci Říma. Ale zpět k Martelovu synovi Pipinovi Mladšímu, řečenému Krátký. Papež vyslyšel žádost jednoho ze svých apoštolů sv. Bonifáce, pocházejícího z již christianizované Velké Británie, aby jmenoval jeho přítele Pipina novým franským králem. Pipin toužil po koruně a papež potřeboval vojenskou ochranu. Dohoda tedy byla prospěšná oběma stranám. Pipin odstranil posledního merovejského vládnoucího krále Childericha III. do kláštera a nechal se pomazat Bonifácem. Pomazaná byla i jeho manželka Berta (Bertrada, hraběnka z Laonu, zvaná Velkonohá). Nárok jejich synů na královskou korunu se tím stával téměř nezpochybnitelným a byl ještě posílen jejich prohlášením za "římské patricie" a vyhlášením, že Frankové si mají své panovníky napříště vybírat jedině z tohoto rodu.

Po Pipinově smrti nastoupil 786 na trůn jeho údajně méně milovaný syn Karel (* 7. 4. 742/747 v Niederingelheimu nad Rýnem). Korunován v Noyonu. I mladší bratr Karloman dostal kus říše, jak bývalo zvykem už za Merovejců. Odkaz nebyl právě nezáludný. Karel dostal pobřeží a západní polovinu království (pobřežní Akvitánii, Bretaň, západní Neustrii, Pikardii, Holandsko, Belgii, území podél Rýna, kolem Frankfurtu a zpět k Noyonu). Jeho část představovala jakýsi prstenec, v jehož středu byla větší a lidnatější říše Karlomanova. Chtěl-li Karel nová území, musel si je buď najít za mořem, anebo napadnout a porazit armádu mladšího bratra, kterému patřil zbytek Francie. Z jihu navíc Karla ohrožovali muslimové, ze severu Sasové. Karloman však zemřel krátce po korunovaci, takže větší nebezpečí číhalo za hranicemi. Karlův cíl byl jednoznačný: obnovit a ubránit starou římskou říši. Proto toužil získat zpět například Langobardii (v Itálii) či Akvitánii (kde bojoval již jeho otec). Proto také vytáhl 778 do Španělska na Pampelunu a Zaragozu. K této historické události se váže jedna zajímavost. Ze severu totiž tehdy opět zaútočili Sasové, takže Karel musel svou armádu stáhnout. V soutěsce u Roncevaux (Roncesvalles) došlo k vojensky nevýznamnému střetu, při němž zahynul Karlův synovec (některé prameny hovoří o nevlastním synovi, jiné o dávném příteli) Roland. Příběh se stal námětem Písně o Rolandovi.

Španělsko sice Karel nakonec nedobyl, ale na jiných územích byl úspěšnější. Tuhé a dlouhé boje sváděl zejména se Sasy. Usadil se na Rýnu a začal Germány obracet na křesťanství. Pod trestem smrti zakázal pohanské rituály, tisíce rodin nechával deportovat, křesťanství se pro ně stávalo jedinou možnou volbou. Druhou byla smrt. Karlova říše rostla, až dosáhla k Labi. Odměna na sebe nedala příliš dlouho čekat. Vděčný papež Lev III. Karla o vánocích 800 korunoval v římské bazilice sv. Petra na Karla Augusta – císaře Římanů. Pravda, jeden císař římské říše již zde byl. V Konstantinopoli. Nakonec však mezi oběma císaři došlo 812 k dohodě. KV se považoval především za císaře křesťanů, nikoli za nástupce dávných římských císařů. Korunovaci předcházela událost, kterou bychom mohli označit za vrcholné dílo diplomacie. Papež Lev III. se ocitl ve velmi nepříjemném postavení a požádal Karla o pomoc. Karel 800 vyhlásil před velkým shromážděním papeže za právoplatnou hlavu křesťanství. A protože měl za sebou už mnoho vojenských úspěchů a v dané chvíli byl nejsilnějším panovníkem křesťanské Evropy, jeho pomoc papeže zachránila přinejmenším před sesazením. Lev III. se mu odvděčil, jak mohl nejlépe – císařskou korunou.

O tom, že KV netoužil obnovovat dávné římské císařství svědčí i správa jeho země, která se té římské nepodobala. Ani nemohla. Říše byla zpustošena jednak dlouhými válkami, jednak nedávnými nájezdy muslimů a jejich vládou. Neexistovala úřednická správa podobná římskému systému. Karlovi nejbližší služebníci se zároveň stávali i správci říše – dnešními ministry. V zemi panovala poměrně přísná hierarchie, nikoli nepodobná vojenskému systému. Válečník obdržel jako odměnu za své služby určité území a stal se jeho pánem. Byl podřízen vévodovi, hraběti nebo markraběti, markýzovi (vládci nově zakládaných marek) a ten byl podřízen císaři. Tento model do jisté míry převzal rozvíjející se feudalismus. Systém nefungoval vždy bez obtíží a to KV donutilo vytvořit nový zákoník – takzvané Kapituláře. Některé se týkaly celého území, jiné řešily jen jeden konkrétní problém. Záležitosti, které nebyly obsaženy v Kapitulářích, bylo možno rozhodovat podle soupisu takzvaných Barbarských zákonů (poprvé sepsaný souhrn zákonů, které platily v říši již za Merovejců).

Dvůr KV se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě – s výjimkou Byzance – marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve franské říši za panování KV a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha po obnově kulturního života bývá nazývána karolinskou renesancí (ve smyslu obnovení antické kultury). Karolinská doba ducha antické vzdělanosti nevzkřísila, spíše se jím inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu. Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Šlo především o biblické texty, ale i o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny – jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala do pozdější doby. KV se od počátku vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Jedním z nich byl všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel. Právě on nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců KV patřil i učenec a básník Einhard. Po císařově smrti sepsal jeho životopis, Vita Caroli, jedno z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby. S tvorbou jasnějšího státního zřízení a zákonů souvisejí i další aktivity KV. Například školská reforma, či spíše vytvoření vůbec nějakého školského systému. Školy v té době byly pouze církevní, neřídily se žádným jednotným postupem. KV požadoval, aby se všichni budoucí kněží a státní úředníci (kteří se ostatně ve své většině z řad kněžích rekrutovali) učili latinu, gramatiku, dialektiku, rétoriku, aritmetiku a astronomii. Sám se díky své píli naučil jen číst, psát neuměl, to ostatně nebývalo zvykem. Znalost latiny byla i mezi kněžími poměrně omezená. V podstatě lze říci, že franská říše se latinsky učila od začátku. Vliv Říma je patrný i v písmu. KV nechal nahradit merovejskou minuskuli takzvanou minuskulí karolinskou – latinkou. KV rozhodoval i o zdánlivých maličkostech. Například pravidelně stanovil cenu dobytka pro každý jednotlivý kraj. Ustanovuje jednotnou měnu a také paritu měn používaných – stříbrný denár o správné váze a s královským portrétem musí mít všude v království stejnou cenu a musí být všemi přijímán. Významný byl i Karlův přínos v architektuře a stavitelství. Nejen tím, že podporoval nové stavby, změnu stavitelského stylu, který sice vychází a antiky, ale má i řadu nových prvků. Ze soupeření s východořímskou říší totiž vznikly Cáchy. Franské říši chyběla skutečná metropole, jakou se na východě stala Konstantinopol. A Cáchy se Karlovi zalíbily. Jezdíval se sem koupat, jezdíval sem s Hermengardou, nabízely se zde skvělé lovecké revíry. Proto se král rozhodl vybudovat zde svůj královský palác. Bohužel dřevěný. Rozloha sídla byla impozantní – přibližně 20 ha. Z rozlehlého objektu se dochovala jen osmiboká kaple (Oktogon), v níž byl císař pohřben.

KV se možná prohlašoval za ochránce křesťanstva, ale to mu nebránilo mít několik manželek. Ještě v mládí zplodil syna (hrbáče Pipina) s Himiltrudou, kterou ovšem církev za Karlovu manželku neuznávala. Krátce po nastoupení na trůn bylo zapotřebí zajistit Karlovi legitimního dědice. Úkolu se ujala jeho rozhodná matka Berta. A vybrala Hermengardu (někdy bývá uváděna jako Desiderata), dceru langobardského krále Desideria. S ní Karel uzavřel první legitimní sňatek. Později Karel potkal Hildegardu, dceru švábského statkáře. Údajně se poprvé setkali na louce. Karel uviděl nádherného černého koně a chtěl ho koupit. Kůň však patřil Hildegardě, a protože byla krásná, zatoužil Karel více po ní. Zbavit se Hermengardy bylo snadné. KV s langobardským králem (jejím otcem) bojoval a porazil ho, i když hlavní zásluhu na tomto vítězství měl mor. Princeznu pak snadno prohlásil za zrádkyni a zapudil ji. Hildegarda mu dala několik dětí – Pipina, který byl už v dětství korunován za langobardského krále, a Ludvíka, krále Akvitánie. K tomu ještě připočítejme staršího Karla, oficiálního nástupce svého otce. Hildegarda zamřela při porodu dcerky, která byla pokřtěna jejím jménem. Po Hildegardině smrti se Karel, jako správný panovník, znovu oženil, tentokráte s Fastradou, s níž má další dvě dcery. tento sňatek byl skutečně především záležitostí státnickou. Fastrada byla dcerou franského vévody (z Germánie). Po její smrti se KV oženil naposled – s Liutgardou, o níž historie mnoho neví. Snad jen tolik, že se jako první pokusila uznat Pipina Hrbáče za Karlova syna a podle toho se k němu i chovala. Do té doby žil Pipin jako nejhorší sluha, podle legendy v kuchyni. Nyní se stal zástupcem svého otce. Samozvaným. A jedním z jeho prvních činů bylo uvěznění Luitgardy, Karlových dcer a matky Berty. Karel poslal Pipina Hrbáče do kláštera v Prümu. Pokus o "státní převrat" byl zažehnán.

KV + 28. 1. 814 v Cáchách, přežil jej jediný ze tří legitimních synů, Ludvík Akvitánský zvaný Pobožný nebo Dobrotivý. Na trůn nastoupil 814 a o tři roky později byl korunován císařem. Za jeho života obnovili své nájezdy vnější nepřátelé a říše upadala. Ludvík nebyl rozhodný ani silný panovník. Vládu svěřil v podstatě svým třem synům. A když si ti – Karel Holý, Ludvík Němec a Lotar – rozdělili po mnohaletých sporech a válkách 843 ve Štrasburku říši na tři velmi nerovné díly (Francie pro Karla, Německo pro Ludvíka, Lotrinsko pro Lotara), byla říše rozdělena definitivně. Později vznikla na západě Francie, na východě Německo a uprostřed zůstal sporný koridor. Štrasburská přísaha (pronášená románsky) se stala první starofrancouzskou písemnou památkou. A také posledním krokem, který definitivně smazal z mapy rozsáhlou a silnou říši císaře Karla, kterému historie přiřkla přídomek Veliký.

1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha I. Barbarossy KV za svatého. Stalo se tak proti vůli tehdejšího papeže Alexandra III., zato svůj souhlas k této kanonizaci dal protipapež Paschalis III. Církev svatořečení KV tolerovala od 1176 s tím, že bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno. Císař není zapsán v seznamu svatých římské církve. Později bylo uctívání jako blahoslaveného schváleno pro diecéze Cáchy a Osnabrück. Za vlády císaře Karla IV. neveřejným souhlasem Inocence VI. uznán za svatého v celé církvi. Ostatky KV jsou uloženy v jeho svatyni v císařské katedrále v Cáchách. Obraz KV jako panovníka – světce vytvořil pro Kapli sv. kříže na hradě Karlštejně dvorní malíř Karla IV. Mistr Theodorik. Je mu též zasvěcen význačný kostel PM a ct. KV na pražském Novém Městě. V některých zemích se z jeho jména stalo označení panovnického úřadu – česky král, polský król, maďarsky király, chorvatsky a srbsky kralj. Patron učitelů, slévačů cínu a vyjednavačů.