Jutta ze Sponheimu

Jutta (Jitka) ze Sponheimu (Disibodenbergu) svatá

Dle nedávno objevené legendy * kolem 1090(2) na hradě v rodině hrabat Sofie (pocházela z bavorského Formbachu a byla první sestřenicí Hedwigy, matky saského vévody Lothara, který od 1125 vládl jako římsko-německý císař Lothar III.) a Štěpána II. ze Sponheimu (Porýní – Falc). Měla dva bratry, Meinharda (jako kníže založil ve Sponheimu 1124 klášter a 1125 podpořil svého druhého bratrance Lothara při volbě císařem) a Huga (stal se krátce před svou smrtí arcibiskupem v Kolíně n. R., ale už 1131 založil premonstrátský klášter v Knechstedenu; + 1137, rok po smrti sestry Jutty a 2 roky po smrti Meinharda). Hrabata ze Sponheimu sdílela propapežské, reformní zájmy, a odporovala sálské dynastii. Když byly Juttě 3 roky, zemřel jí otec. Matka ji později učila Písmu. Ve 12 letech Jutta vážně onemocněla a v zoufalství slíbila Bohu, že pokud přežije, zaváže se Boží službě v celibátu. Po uzdravení se o ni ucházeli mnozí šlechtici a majitelé půdy, ale sňatku (ale i krizi svého povolání) Jutta zabránila útěkem pod ochranu mohučského arcibiskupa Rutharda, který jí kolem 1106 daroval řeholní šat. Jutta se prý na 3 roky stala žákyní zbožné vdovy Udy z Göllheimu, a během této doby se rozhodla podniknout pouť. Matka Sofie jí v tom bránila, z čehož se soudí, že Uda a Jutta žily v rodinném sídle ve Sponheimu až do Sofiiny smrti po 1110. Tehdy na zásah bratra Meinharda biskup Otto z Bambergu přesvědčil Juttu, aby nepodnikala poutní cestu, ale připojila se ke klášteru mnichů jako poustevnice (inklúza). Jutta ho poslechla a vyhlédla si benediktinský klášter Disibodenberg nad soutokem dvou řek poblíž Bad Kreuznach, který se po vzoru kláštera Hirsau snažil o zřízení přidružené ženské poustevny. 1112 dvacetiletá Jutta, čtrnáctiletá Hildegarda z Bermersheimu (z Bingen) a ještě jedna dívka jménem Jutta vstoupily do klauzury pod vedením opata Burcharda a ještě týž den složily řádový slib před biskupem Ottou. Jutta a její žákyně byly zavřeny v kamenné poustevně u zdi klášterního kostela. (Byly zavřeny v kamenné poustevně u kláštera a bylo jim ponecháno pouze malé okno, skrze které mohly v určitých hodinách mluvit s návštěvníky, být zásobovány jídlem a provádět hygienické potřeby. Archeologické vykopávky na Disibodenbergu v 80. letech 20. stol. potvrdily popis poustevny. Byla přistavěná ke zdi klášterního kostela a, podobně jako jiné cely té doby, neměla dveře, ale byla v ní kuchyň, dílna, hovorna s mříží, jídelna a ložnice. Měla 3 okna. První vedlo do klášterního kostela, takže dovolovalo ženám vizuálně se účastnit liturgie, skrze druhé ženy přijímaly jídlo a vykonávaly hygienické potřeby a třetí sloužilo pro kontakt s návštěvníky, kteří přišli žádat o modlitby nebo duchovní rady.) Ženy se zde modlily k Bohu, meditovaly a asketickým úsilím podmaňovaly tělesné touhy, v čemž vynikala zvláště Jutta. (Mezi rozličné způsoby, jimiž Jutta trýznila a zraňovala své tělo, patřilo nošení žíněné košile a železného řetězu, který si obtáčela kolem těla. Jutta tak činila od začátku klauzury do konce života, kromě zvláštních svátků a vážných nemocí, kdy ji vedení kláštera přinutilo, aby se těchto věcí zdržela. Popis Juttina tělesného umrtvování je modelován podle života sv. královny Radegundy, která žila v 6. stol. Její kult se těšil zvláštní úctě v klášterech Hirsau a sv. Maximina v Trevíru. Radegunda sama je zmíněna v martylogiu Disibodenbergu.) Když se v kraji rozšířila pověst o Juttině jméně, poustevna začala přitahovat šlechtické dcery do té míry, že musela být otevřena a rozšířena pro nově příchozí, které Jutta začala vychovávat jako představená ženské kongregace. Jutta se stala duchovní matkou pro lidi, kteří za ní často i zdaleka přicházeli pro rady a modlitby, šlechtice, prostý lid, bohaté či chudé, poutníky a leníky. Práci Jutta vyvažovala kontemplativní modlitbou ke Kristu a recitací žaltáře podle Benediktovy Řehole. Juttino asketické úsilí přesahovalo rámec umírněné benediktinské řehole a Hildegarda z Bingen je později zřejmě nepřímo kritizovala ve svém vystoupení proti katarskému hnutí v Porýní. (Hildegarda sama pro sebe nepřijala asketické praktiky své učitelky, které často přesahovaly rámec Benediktovy Řehole. Místo toho jako nově zvolená magistra ženské větve kláštera kladla důraz na benediktinský koncept umírněnosti a jako lékařka a přírodovědkyně dbala na rovnováhu mezi duchovní a fyzickou stránkou každé bytosti. Ve svém posledním velkém vizionářském díle O božských dílech (De divinorum operum), sepsaném 1163 – 73 Hildegarda píše: „S ohledem na náš duchovní život by to mohlo znamenat, že rozlišování posiluje svatá díla všemi způsoby umírněnosti. Podobně bychom měly krotit naše tělo takovým způsobem, aby neupadlo k našemu odsouzení, které by se mohlo stát, pokud bychom se trestaly přes míru.“ Tato slova napsala v době, kdy začala veřejně vystupovat proti katarům v Porýní, jejichž přísná asketická praxe a dualistické učení ostře kontrastovalo s Hildegardinou vitalistickou teologií stvoření. Můžeme proto jen spekulovat, zda se v nich ozývá vzpomínka na Juttu, jejíž duši Hildegarda nakonec viděla vcházet do ráje. Zda Hildegardino mnohaleté svědectví Juttina tělesného umrtvování mělo vliv na její odmítavý postoj ke katarům.) Legenda vypráví, že Jutta 8 let nejedla maso, následkem čehož vážně onemocněla. Tehdy jí opat Adilhun nařídil, aby maso jedla, což ona odmítala. Jednou večer přiletěl k jejímu oknu velký vodní pták, který se jí jakoby ochočený nabízel za pokrm. Opat přikázal, aby se Jutta posílila tímto „darem z nebes“, a tehdy ho ona poslechla pod podmínkou, že příště mu už nevyhoví, kromě případu ohrožení jejího života vyčerpáním. To ukazuje Juttinu asketickou tvrdost, ale i její schopnost poučit se ze „zázraku“, který jí přinesl posilu a uzdravení. Po smrti opata Adilhuna 1128 se Jutta modlila a z božského zjevení se dověděla, že dalšími dvěma opaty budou Fulcard a Kuno. Jindy se prý modlila za to, aby oněměl mnich, který se rouhal. Mnich ztratil dech a padl jako mrtvý, ale za chvíli vstal. 3 dny nemohl mluvit, a tak Jutta prosila o navrácení jeho řeči. Na podzim 1136 Jutta smrtelně onemocněla z naprostého tělesného vyčerpání. (Po dnech ležení v horečkách Jutta poskytla svým deseti žákyním konejšivé rady, a jelikož věděla, že se přiblížil den její smrti, požádala o viaticum, sv. přijímání udělované umírajícímu jako zajištění „na cestu“. Když poznala, že nastala její poslední hodinka, požádala své žákyně, aby jí četly evangelijní pašije. Když je dočetly, vyzvala všechny přítomné, aby se modlily a zpívaly Žalmy. V oné noci si Jutta dále přála, aby jí žákyně přinesly svatou roušku (velum?), a když si ji dala na hlavu, nařídila, aby ji položily na žíněné roucho (cilicium) posypané popelem, apelujíc tak na přítomné, aby jí svým pláčem nebránily k odchodu ke Stvořiteli. Když byla položena na roucho, dala Jutta znamení, aby k ní byli povoláni mniši. Když se za ni mniši domodlili litanie, posílila se znamením kříže a odevzdala svou duši.) + 22. 12. 1136 při první noční vigilii v 44 letech. Její tělo nejprve pohřbeno ve středu klášterní kapituly, později vyzvednuto a přeneseno před oltář v kapli PM. Jutta je v okrese Bingen na Rýně uctívána jako blahoslavená. Doboví životopisci považovali náboženskou výchovu neteře Hildegardy z Bingen (1098 – 1179, která byla u ní na vychování a napsala její první životopis, kde vypravovala o mnoha zázracích, které se staly na hrobě její tety) za hlavní přínos Jutty ze Sponheimu. Zmiňují zejména učení řeholním ctnostem, hraní na lyru a zpěv latinských žalmů. Jutta však byla pro Hildegardu nejen příbuznou, ale i důvěrnicí v její vizionářské zkušenosti. Právě zásluhou Jutty se vědomí o Hildegardině daru dostalo k pozornosti kléru, který mu chtěl naslouchat a prohlásil jej za pravověrný zdroj zjevování Boží vůle.