Hedvika Slezská

Hedvika Slezská svatá

Před 1200 stával na vrchu Andechs pevný hrad, rodinné sídlo andechsských hrabat. Později odsud shlížel poutnický chrám s rozsáhlou klášterní budovou. Slavný rod se honosil tím, že pocházel od císařů Karolingů a vlastnil rozsáhlé statky, které se rozprostíraly až do Tyrol, Švábska a Frank. Byl znám po celém Německu pro rytířskou šlechetnost. Básnící nazývali Andechs „liliovou branou“. Naznačovali tím, že tam byly čisté mravy a křesťanské ctnosti. A opravdu to tak bylo, zejména za Bertholda IV. a jeho manželky Anežky, dcery míšeňského markraběte. Z andechského zámku pocestní neodcházeli bez pohoštění, chudí bez pomoci a okolní kostely a kláštery byly panstvem štědře podporovány. Zatímco Berthold IV. z Diessen – Andechsu a kníže z Merana prý mírně a otcovsky spravoval své území, vládla Anežka v domácnosti. Pečovala zejména o děti. Dcery Hedviku a Gertrudu (manželka uherského krále Ondřeje, matka sv. Alžběty Durynské), dva syny (biskupové, jeden v Bamberku, druhý patriarcha akvilejský), další dceru Anežku (manželka francouzského krále Filipa Augusta.) Druhá dcera Hedvika se * 1174(2). I jí věnovala matka všechnu mateřskou péči a dokonce ji znásobila, když zjistila, že je obdařena zvláštními schopnostmi. Tehdy ještě žil H dědeček a babička. Hedvika naslouchala vyprávění o bojích a válkách a rodu andechských hrabat. Od matky a babičky se dovídala o životě a skutcích příbuzných, kteří žili svatě, což na její vnímavou mysl hluboce působilo. Na vychování, na které rodiče a domácí učitelé nestačili, byla v pěti letech dána k benediktinkám do kláštera v Kitzingen. Tam byly dívky vychovávány pro praktický život, a proto se vedle předmětů základního vzdělání učily i domácím pracím, aby se z nich jednou staly hodné ženy a řádné matky. Legenda vypravuje, že H byla od útlého mládí velmi rozumná, zvykla si na slušné a jemné mravy, bez mladistvé zpupnosti. Dbala na cudnost a čistotu srdce. V kitzingenském klášteře porozuměla Písmu sv. Když nabyla vědomostí, které ji mohl klášter poskytnout, opustila ho a po krátkém pobytu doma ji jako dvanáctiletou 1186 provdali za budoucího slezského (vratislavského) knížete Jindřicha I. Bradatého, syna knížete Boleslava Dlouhého ze Slezska, který pocházel z vládnoucího rodu Piastovců, zakladatelů polského státu. Manžel se 1202 ujal vlády po svém otci a v době sňatku mu nebylo víc než 18 let. H poprvé porodila v 13 letech a celkem měla s Jindřichem 7 dětí (4 syny a 3 dcery). Po manželově boku působila blahodárně v cizí zemi, kam ji zavedla Boží prozřetelnost. Když přišla do Slezska, brzy v nové vlasti poznala duchovní bídu a nevědomost v náboženských věcech. Ihned pochopila své poslání a začala s misionářskou činností. Především u manžela, v náboženství a modlitbách málo zběhlého. Slovem i příkladem jej uváděla na dráhu ctnosti a činného křesťanského života. Tak položila základ k blahu země i lidu. Naučila se slovanské řeči a působila i na nevědomé a lehkovážné dvořany. Nabádala je k mravnosti, laskavosti, poslušnosti, přívětivosti, trpělivosti a snášenlivosti. Prokazovala nejen duchovní, ale i fyzické milosrdenství. Chudé šatila a sama jim podávala jídlo, vězňům posílala šaty, prádlo i světlo. Kajícným a méně provinilým často dopomáhala na svobodu. Trávila léta manželství ve skutcích milosrdenství a pobožnosti, ale i v mateřských povinnostech. Od narození dětí byla čím dál horlivější v pobožnostech a milosrdných skutcích, takže děti se učily od nejútlejšího mládí z jejího příkladu ctít a milovat Boha, vážit si modliteb a Božích služeb. A k chudým být útrpnými a milosrdní, mírnými, tichými, přívětivými a pravdomluvnými. Učila je znát Boha, milovat ho a důvěřovat mu a pro něho milovat bližní. A proto je přidržovala k modlitbě a brávala je s sebou do kostelů, k nemocným i chudým, aby se naučily první část dne věnovat Bohu a bližním. Denně prosila o milost pro děti, aby vše, co pro ně dělala, v nich Bůh svou milostí předcházel, doprovázel je a chránil před hříchem, zbavil je chyb a víře, naději a lásce a všem v nich dřímajícím ctnostem popřál zdaru a vedl je k dokonalosti. Ale s tím se nespokojila. Snažila se, pokud to bylo možné, být matkou sirotkům. Blízko knížecího zámku ve Vratislavi vystavěla sirotčínec a v něm vychovávala osiřelá děvčata, urozená i prostého stavu, bděla nad jejich nevinností a jako dospělým a zachovalým dávala slušnou výbavu či věno, aby mohly jít do kláštera či se provdat.

Když 1201 zemřel vévoda Boleslav, ujal se vlády jeho syn Jindřich I. A v první polovině svého dlouhého panování zakládal především kostely a kláštery. Na H popud založil 1203(2) ženský klášter v Trzebnici (poblíž Vratislavi) ke cti PM, hojně ho obdaroval a H k jeho jmění přispěla svým věnem. Zajímavé je, že na jeho vybudování se velkou měrou podíleli trestanci. Jejího příkladu následovali mnozí velmoži, zvláště vratislavský biskup Cyprian, takže trzebnický klášter patřil brzy mezi nejvelkolepější v Evropě, mohl prý zaopatřit vším potřebným až tisíc osob a navíc byl velmi pohostinný. Klášter s chrámem Bohorodičky byl 1219 vysvěcen a osídlen cisterciačkami z bavorského Bamberku. H učitelka z kitzingenského kláštera zde byla první abatyší. Klášter v Trzebnici byl brzy velmi oblíben a urozenější šlechtické rodiny mu svěřovaly své dcery. Byla zde vychovávána i Anežka Přemyslovna. V soukromém životě byla H vzorem světice, den co den dlela v kostele na modlitbách, často přijímala tělo Páně, pro kostely a kaple se zabývala ručními pracemi, denně v poledne krmila třináct neduživců, ale sama žila velmi skromně, přísně se postila a umrtvovala tělo. I když na sebe byla přísná, k druhým byla shovívavá. Onemocněl-li někdo ze služebnictva, pečlivě ho ošetřovala. Učinil-li kdo něco zlého, domluvila mu klidně a vlídně. Rodinné nehody a neštěstí snášela klidně, s klidnou myslí a odevzdaností. (Její starší syn Jindřich nadržoval Němcům. S tím však nesouhlasil mladší Konrád, přející domácímu polskému obyvatelstvu, a začal shromažďovat polské vojsko, kdežto Jindřich svolával do zbraně rytíře a sedláky německé. Marně rodiče domlouvali synům. Mezi vojsky obou bratří se strhla bitva, v níž byl Konrád poražen. Hledal tedy útočiště u otce na Hlohově, jednoho dne však nešťastně spadl z koně a zabil se. ((Byl zasnouben se sv. Anežkou Českou. Syn Jindřich II. měl za manželku Annu Přemyslovnu, dceru Přemysla Otakara I., sestru sv. Anežky České.)) 1227 byl její manžel Jindřich Bradatý zrádně přepaden knížetem pomořanským Svatoplukem a těžce zraněn. Sotva se uzdravil, přepadl ho kníže Konrád Mazovský a odvedl do zajetí. Syn Jindřich ho chtěl válečnou mocí vysvobodit, ale H mu v tom bránila. Sama se vydala na dalekou cestu do Mazovska na hrad Plock a žádala, aby byl Jindřich propuštěn na svobodu. Podařilo se jí to, ale radost z uzavřeného míru netrvala dlouho. Jindřich znovu bojoval proti Konrádu Mazovskému a jiným polským knížatům. Zvítězil sice, ale brzy potom zemřel.) Když její manžel Jindřich I. 1238 zemřel a vlády se ujal jejich syn Jindřich II., odebrala se H (v 54 letech) s nejmladší dcerou Gertrudou do kláštera v Trzebnici (dcera se zde stala abatyší).

Vinou křižáckých výprav se rozšířilo malomocenství a objevila se i ve Slezsku. Pro nemocné byly zřízeny nemocnice u Středy a u Vratislavi. Když se Mongolové přiblížili přes Rusko a Polsko k slezským hranicím, nastalo velké zděšení, a kdo mohl, hledal spásu v útěku či na pevných hradech. Řeholnice a chovanky trzebnického kláštera se rozutekly k příbuzným a známým, H s abatyší a Gertrudou se odebraly na hrad Krasno. Jindřich II. dal dohromady vojsko v počtu třicet tisíc mužů, utábořil se u Lehnice, ale nevyčkal, až dorazí české vojsko, a po hrdinném boji 1241 padl a s ním deset tisíc Poláků a Slezanů. Následující den dorazil na bojiště český král Václav I., před kterým se dali Tataři na útěk. Tělo Jindřicha II. bylo nalezeno, odneseno v průvodu do Vratislavi a tam v kostele sv. Jakuba pohřbeno. H pečovala o chudé a traduje se, že ji na cestách provázelo vždy třináct chudých, kteří na hradech či v hostincích jedli většinou lépe než H. Od té doby se prý traduje věta, kterou říkali dvořané, že „líp jíst u paní jako žebrák, než u stolu pána“. Chodila bosa, ale když někoho potkala, obula se, aby ho nepohoršovala. Špitál, který založila ve Vratislavi, byl prvním ve Slezsku, stejně jako útulek pro malomocné. ((Historie rodiny vypovídá mnohé o tehdejší době. H sestra byla zavražděna, a jak bylo řečeno, manžel i syn zahynuli v boji. Rodný hrad Andechs byl zbořen. Proto, že dva bratři sv. H, biskup Ekbert z Bamberku a hrabě Jindřich z Andechsu, byli (údajně neprávem) obviněni z účasti na vraždě císaře Filipa Švábského. Otec po této potupě zemřel.)) Jakmile se nepřátelé vytratili ze slezského území a strach z nich pominul, vrátila se H zpět do kláštera, aby se tu připravila k odchodu na věčnost. + zde 15. (14.) 10. 1243 – v sedmdesáti letech. Byla pohřbena s velikou poctou a za nářku při trzenbnickém klášteře. Kanonizována 1267 za účasti Přemysla Otakara II. s panovníky celé Evropy. Hlavní patronka Slezska, českou patronkou, se stala v době Karla IV., který 1348 připojil Slezsko k zemím Koruny České a vzal si za manželku Annu Svídnickou, pravnučku H. On pověřil mistra Theodorika, aby namaloval portrét H pro Karlštejn. Ostatky uloženy v nádherném sarkofágu v Trzebnici, s ležící postavou na mramorové desce, ale některé kosterní relikvie jsou uchovány na Svaté hoře Andechs. (Od konce 2. sv. války se v klášterním kostele v Andeschu shromažďují Němci, kteří byli odsunuti ze Slezska. Ti přiřkli H patronát nad „vyhnanci z vlasti“.) Je patronkou Polska, Slezska, Krakova, Berlína, vyhnanců z vlasti a snoubenců. Atribut: knížecí roucho, model kostela, soška PM, boty v ruce.