Emmeram

Emmeram (Jimram, Emmerana Emeran, Haimeran, Heimeran Heimeran nebo Haimhram) svatý

V Bavorsku je považován za osudového evangelizátora 7. stol. * kolem 600 v Poitiers (?). Pocházel ze šlechtické akvitánské rodiny. K darům, které měl od Boha, dostal dobrou výchovu i vzdělání. Stal sa knězem. Podle některých pramenů byl biskupem v Poitiers, ale nezdá se to pravděpodobné, protože jeho jméno chybí v seznamech poitierských biskupů. Možná krátce spravoval toto biskupství po smrti biskupa Dida, o kterém nevíme, kdy zemřel, do 674, kdy na biskupský stolec v Poitiers nastoupil Ansoaldus. Nebo byl misijním biskupem z Poitiers, který působil mezi Avary a přijel během šíření křesťanství 649 za bavorským vévodou v Regensburgu (na jeho pozvání?). Vévodovi Theodovi byl sympatický a přesvědčil jej, aby zůstal. Emmeram se pak jako biskup věnoval posílení křesťanství v Řezně a okolí. Putoval zemí a za tři roky pokřtil mnoho pohanů a získal si jejich úctu a pověst svatosti. (Nedá se však s jistotou tvrdit, že Emeram byl přímo biskupem Regensburgu. Seznam biskupů totiž oficiálně začíná až biskupem Gawibaldem, jehož vysvětil sv. Bonifác.) Asi tři roky po příjezdu se mu podle legendy (zapsané freisingským biskupem Aribem) svěřila Uta, dcera vévody. Měla tajný poměr se synem soudce Sigibaldem, od kterého očekávala nemanželské dítě. Emmeram chtěl ochránit čest Uty a život otce dítěte a informace nevyzradil (nebo se dokonce nechal prohlásit za otce dítěte). Pak se vydal na pouť do Říma k podání informací papeži (jiná zpráva říká, že jel na misie ke Slovanům). Syn vévody Lantpert (Lambert) se od své sestry dozvěděl, že otcem je údajně Emmeram, a pak jej pronásledoval. 22. 9. kolem 652 (685, 692, 715) jej dostihl u Mnichova na staré římské silnici mezi Salzburgem a Augsburgem (Via Julia) v obci Kleinhelfendorf u Aiblingu, nechal ho přivázat ve stodole k žebříku, mučit jej (zbavovat částí těla – očí, jazyka, rukou, nohou) a nakonec stít. Vitalis a jeho společník Wolflete našli biskupa v ležet v krvi a snažili se převézt umírajícího do Aschheimu. Z jeho těla vycházelo podivné světlo. Emmeram cestou ve Feldkirchenu u Mnichova zemřel. Podle legendy, pak začal déšť a pršelo asi čtyřicet dní. Jeho první pohřeb byl v Aschheimu. Pochovali jej v kostele sv. Jiří v Regensburgu. Uta se přiznala, že si vše vymyslela, aby chránila syna místního soudce, který byl skutečným otcem jejího dítěte protože si myslela, že biskup je už dost daleko (či skutečnost vysvětlil kněz, jemuž se předtím svěřil Emmeram). Vévoda vypověděl dceru Utu i syna Lamberta ze země, soudcův syn uprchl sám. Řezenský biskup Gaubald (také Gawibald † 761) dal 740 postavit kostel k jeho úctě a i freisinský biskup Erembert dal postavit chrám na míste jeho umučení. Po 752 dal biskup Gaubald  přenést Emmeramovy ostatky do nového hrobu v pozdějším slavném benediktinském říšském říšském opatství, pojmenovaném po něm (původní římský hřbitovní kostel sv. Jiřího). Jeho úcta v krátkém čase převýšila úctu sv. Erharda, biskupa – patrona města. Opatství sv. Emmerama existovalo až do sekularizace (1812). Tento benediktinský klášter byl po staletí centrem vědy. Nejen, že zde pracoval a byl pohřben slavný Aventinus, ale mniši zde intenzivně provozovali přírodní vědy. Patřil po staletí k nejvýznamnějším klášterům německé jazykové oblasti. Mnozí jeho opati vešli do historie. Emmeramova vražda měla různé aspekty tehdejších vztahů mezi Franky a bavorským vévodstvím, ale jeho dobrovolné přijetí cizího dluhu odpovídalo víře zosobněné v přímém napodobování Krista. Pozoruhodné je, že následně bavorský zákoník „Lex Baiuvariorum“ stanovuje velmi vysoký trest za vraždu biskupa a toto ustanovení je nazýváno „Lex Haimrammi“ ... Po dlouhou dobu byla historická pravda legendy o Emmeramovi zpochybňována. Antropologická analýza ostatků pohřbených v sv. Emmeramovi ale přinesla důkazy o těžkém mučený, chyběly kosti rukou a nohou, kosti předloktí ale vykazovaly známky bití ​​ostrými předměty. Dokonce i nos byl zraněn. Řada poranění předního chrupu a čelisti upozornila na vytahování a vysekávání jazyka. Historické jádro legendy o Emmeramovi také naznačuje prázdný hrob, nalezený v Aschheimu, pravděpodobně bývalé dočasné místo odpočinku biskupa. V kostele sv. Petra a Pavla v Aschheimu připomíná deska s nápisem první místo hrobu Emmeramova. Na místě, kde sv Emmeram údajně zemřel, byla 1842 postavena kaplička, která stojí ještě dnes. Jeho deska byla zařazena i do Walhally u Regensburgu. Emmeramova krypta v dnešním farním kostele sv. Emmerama, který vznikl kolem 740, byla dlouho nezvěstná. a znovuobjevena byla až 1894. Leží pod hlavní apsidou a chodbou je spojena s Ramwoldovou kryptou z 980. Emmeram se zřejmě stal obětí masivních dvorských intrik. Jeho životopis napsal okolo 750 biskup Arbeo z Freisingu. Svatý Jimram byl uctíván i v českých zemích, neboť Čechy až do založení pražského biskupství 973 byly součástí řezenské diecéze. Slovanské redakce životopisu sv. Václava naznačují, že kníže mu chtěl zasvětit kostel na pražském hradě a že se mu osobně zaslíbil. Jako český patron je Jimram vzýván v jedné z homilií tzv. Opatovického homiliáře pocházející asi z 11. stol. Jméno bylo oblíbeno v českých šlechtických rodech (Boskovicové, Pernštejnové), je spojeno např. s názvem obce Jimramov v okrese Žďár nad Sázavou. Svatému Jimramovi je zasvěcena bazilika ve slovenské Nitře, která je katedrálou nitranské diecéze. Zobrazuje se s biskupskými insigniemi (mitra, pastýřská hůl, žebřík – nástroj, na kterém byl umučen – symbolem cesty do nebe).