Bruno kartuziánský

Bruno kartuziánský (z Kolína) svatý

* kolem 1030 v Kolíně n. R. do šlechtické (měšťanské?) rodiny Hartenfaust. Podle tehdejšího neblahého zvyku dostal již v dětském věku kanovnické obročí. Od malička se u něj projevilo nadání, laskavost a upřímná zbožnost. Po chrámové škole u sv. Kuniberta začal první studia, včetně filozofie, také v rodném Kolíně. Pokračoval ve francouzském městě Remeši, kde začal studium teologie, a v Tours, kde navštevoval filosofii pod vedením učiteľe Berengara. Byl velmi pracovitý a získal důkladné hluboké vědomosti. Získal doktorát teologie. Kněžské svěcení přijal v katedrále rodného města asi 1055. Zde také po určitou dobu působil jako kanovník ve chrámu sv. Kuniberta. Do Remeše, kam se vrátil učit na katedrální školu jako kanovník, přišel znovu na přání arcibiskupa Gervasia, který ho od 1057 pověřil správou školy. Byl zde profesorem gramatiky a teologie, vyučoval i filozofii, latinu a řečtinu, básnické a řečnické umění. Svěřenou mládež se snažil nejen vyučovat, ale i vychovávat a zušlechťovat. Mezi jeho žáky, nadšenými jeho výukou dle augustinova modelu, náležel rovněž budoucí papež Urban II. Dopomohl škole k proslulosti. Později (1075) byl v Remeši jmenován i kancléřem. Účastnil se bojů církve, především papeže Řehoře VII., proti svatokupectví a úpadku mravů v kněžských kruzích. 1069 arcibiskup Gervasius zemřel a na jeho místo se svatokupeckým způsobem dostal (možná místo Bruna) lakotný a lehkomyslný Manasses, který začal žít rozmařile z uchvácených majetků církve. Vyvolal skandál, když své oběti a dokonce i papeže zesměšňoval. Bruno se mu pokoušel domluvit, prý jako jediný, a když poznal jeho zatvrzelou pýchu, opustil 1075 Remeš (zbaven úřadu a všech příjmů; už nějakou dobu i tak pomýšlel na odchod do samoty). Nějakou dobu se od 1077 zdržoval na hraběcím statku u přítele v Chompagoni. S několika druhy byl i za papežským vyslancem v Clermontu a jednal s ním o situaci v Remeši. Následně byl remešský arcibiskup předvolán na Autunskou synodu, které předsedal papežský legát, jenže se nedostavil. V Římě pak usiloval o odklad svého sesazení, které učinila synoda, a získaný čas využil na pomstu těm, kterým svědomí nedovolilo s ním souhlasit. Nakonec byl Manasses vyhnána exkomunikován a Bruno se ještě asi na tři roky vrátil k úřadu kancléře a ke starostem o školu. Jedni jej chtěli dostat na arcibiskupský stolec (byl mu legátem nabídnut), druzí, s králem Filipem I. a jeho kandidátem, stáli ale proti němu. Bruno i v důsledku tohoto opakovaného zklamání odešel do ústraní, navíc ho poustevnický život již delší dobu lákal. 1083 se vydal s dvěma druhy do Séche-Fontaine, kde si zařídili malou poustevnu; takových poustevnických skupin, žijících podle řehole či bez ní, bylo v té době hodně. Jen asi dvě míle odtud byl klášter Molesme, kde byl opatem světec Robert, velká postava cisterciáckého řádu. Ten doporučil Brunovi, aby se spolu se svými šesti druhy obrátil na biskupa Huga v Grenoblu. Hugo v té době viděl ve snu nad tímto divokým údolím vycházet 7 jasných hvězd, proto 1084 zavedl skupinu do horského údolí, položeného vysoko mezi nepřístupnými horami; toto pusté místo se jmenovalo latinsky Cartusia, francouzsky Chartreuse. Zde si Bruno se svými druhy po způsobu egyptských poustevníků vybudovali chýšky a začali žít nadmíru přísným životem. // Celý týden v osamělých buňkách, nebo v malých zahradách, které obklopovaly. Drsné oblečení, postel z ovčích dek. K životu patřilo mlčení. Mimo společné modlitby mlčení přerušovali jen o nedělích a svátcích. Chodívali jednou týdně na společnou procházku, ale i tehdy mlčeli a dorozumívali se pouze posuňky. Do obvodu poustevnické osady nesměla vkročit žena; ani do kostela ne. Zachovávali přísné posty, takřka neustálé hladovění. Nejedli vůbec maso, máslo či omastek, chléb byl vyroben z pšeničné mouky a otrub. V postním období jedli jen jednou za den. V neděli a čtvrtek vejce a sýr, v úterý a sobotu vařené byliny, v dalších dnech chléb a voda. Sůl jen vzácně. Jídlo si připravoval každý sám. Jen na zpěv nešpor se shromáždili v kostele, jejich zpěv vážný, pomalý a plný nebeského uctívání. V buňkách největší chudoba, i v kostele bez zlata, ani stříbra, ze stříbra  pouze kalich. O nedělích a svátcích mše svatá. V den pohřbu bratra povoleno mluvit – navzájem se utěšovat.// A za rok zde už stál kostel. Řeholníci v tomto klášteře se jmenovali kartuziáni; později se stala Kartouza centrem řádu, který proslul tím, že jako jediný řád katolické církve nikdy nepotřeboval žádnou reformu. Bruno původně asi nezamýšlel zakládat řád, stačilo mu pokračovat v poustevnické tradici (pouštních otců Antonína, Jeronýma, Benedikta), takže neměli ani psanou řeholi; byl to odlišný způsob života než v klášteřích svatého Benedikta. Po šesti letech klidného, rozjímavého života byl Bruno vytržen z prostředí, kde se cítil šťastný. Jeho bývalý žák a biskup ostijský Odo de Châtillon, který se stal papežem Urbanem II., si ho totiž 1090 zvolil za poradce a pověřil ho několika misemi. Bruno mu pomáhal provést reformu duchovenstva, a když německý císař Jindřich IV. se vzdoropapežem Klementem III. obsadili Řím, Bruno šel s papežem do Kampánie v jižní Itálii. Papež mu nabídl úřad biskupa v Reggiu, ale Bruna dále na jihu, v lesnatější Kalábrii, lákala odlehlejší místa k založení další poustevnické osady a požádal do uvolnění. Do Francie by jej papež nepustil, ale zde mu po čtyřech letech dovolil návrat k poustevnickému životu. K založení druhé komunity vznikajícího řádu si vyžádal povolení u majitele pozemku, hraběte Rogera Sicilského. Jednalo se o neschůdné území La Torre v diecézi Squillacké. Hrabě jej zde při honu navštívil a oblíbil si ho. Za válečného tažení proti Lombardům, hrabě Roger oblehl Kapui, ale jeden z jeho lidí ho za úplatu zradil. V kritickou noc viděl hrabě ve snu plačícího Bruna, který mu říkal, že pláče pro životy tolika křesťanů a zvláště jeho. Ve snu ho ještě vyzval, aby se rychle chopil zbraně. Hrabě to po probuzení proti všem plánům udělal a zrádce, domnívaje se, že byl prozrazen, se sám prozradil útěkem. Záchranu svého i ostatních životů přičítal hrabě modlitbám Bruna. Vedle obdarování pozemky nechal pro jeho komunitu vystavět chrám „Panny Marie v pustině“ (Maria del Eremo), u které se rozšířil klášter kartouzského typu. Bruno poblíž, na Latorrském území, založil ještě třetí klášter, zvaný „Štěpán v lese“ Společenství, na které Bruno také dohlížel, se lišilo údajně zmírněnými kartuziánskými pravidly. Z Itálie udržoval Bruno jistý kontakt s mnichy v Kartouzích u Grenoble. Po bratru Landuinu posílal písemná povzbuzení k vytrvalosti na příkré cestě, kterou se vydali k branám věčného života. I v samotě se Bruno nadále zabýval studiem a spisovatelskou činností. Před smrtí v klášteře Santa Maria dell’Eremo v Tal La Torre u dnešního Serra San Bruno v Itálii shromáždil kolem sebe své druhy, slavnostním vyznáním své víry s dalšími slovy prakticky obnovil své křestní sliby. Varoval před bludy důrazem na víru v Nejsvětější Trojici a Eucharistii a když se s nimi těmi slovy rozloučil, + 6. 10. 1101(2). Pohřben byl v klášteře San Stefano del Bosco v Sera San Bruno, kde se jeho tělo uchovalo údajně do 1514 neporušené s řadou zázraků. Ke schválení jeho kultu došlo téhož roku tím, že papež schválil kartuziánům Brunovu úctu modlitbou kněžských hodin. 1623 ji papež rozšířil na celou církev. Jeho následovníci žili podle přísné benediktinské řehole a po vypracování a přijetí společných stanov r. 1128 (1176?) vznikl kartuziánský řád. Nejpřísnější řád Církve. Řehole kartuziánského řádu byla sepsána za čtvrtstoletí po Brunově smrti, ale opírala se o pravidla, podle nichž se žilo v kartouzách pod jeho vedením. V Kalábrii byl Bruno oslavován jako svatý brzy. Zatímco Hugo byl v Grenoblu od 1135 slaven jako zakladatel, skutečný zakladatel kartuziánského řádu byl po několik staletí jen „Mistr Bruno“. Atributy: kniha, lebka, krucifix, sedm hvězd ... Znázorňován v bílém kartuziánském hávu, často s prstem na ústech. Patron posedlých, proti moru.