Anno z Kolína

Anno (Hanno) II. z Kolína svatý

* asi 1010 v Altsteußlingen na Ehingen v Bádensku – Württembersku ve švábské šlechtické rodině. Proti vůli svého otce, se rozhodl stát se knězem. Vzdělával se v Bambergu v klášterní škole, byl tam dómským učitelem a po 1046 dvorním kaplanem Jindřicha III. Doprovázel jej při jeho maďarských taženích 1051 a 1052 a byl jeho říšským kancléřem pro Itálii. 1054 se stal proboštem v Goslaru a konečně 1056 proti vůli místních představitelů arcibiskupem v Kolíně n. R. Patřil ke straně gregoriánské reformy, osobně navštěvoval farnosti (navštívil všechny kostely své diecéze), zakládal kláštery a kostely a energicky posiloval pozici arcibiskupství, pečoval o chudé, založil nemocnici. Po předčasné smrti císaře Jindřicha III. 1056 vedla jeho vdova, Agnes z Poitou za šest let starého Jindřicha IV. zemi. Spiknutí knížat chtělo tuto její vládu odstranit a toto hnutí vedl Anno vedl. 1062 unesl Jindřicha IV. při akci v Kaiserswerthu u Düsseldorfu i s královskými insigniemi, aby mohl uniknout vlivu své matky, a převzít kontrolu nad královstvím. Několik let byl za nezletilého Jindřicha IV. i říšským správcem. Pokárání Anna a dalších německých biskupů papežem Mikulášem II. vedlo 1060 – 1 ke zlomu vztahu s Římem: 1061 byl proto nový papež Alexander II. zvolen bez souhlasu zástupce krále, což znamenalo porušení dekretu o papežské volbě, přijatého na synodu v Římě o velikonocích 1059. Německý dvůr svolal setkání německých a duchovních i světských knížat a tam němečtí a severoitalští biskupové zvolili Cadala z Parmy za protipapeže pod jménem Honorius II. Anno si uvědomil, že ze situace není jiná cesta než se uznání reformního papeže Alexandra po jasnější, autoritou říše. Synody v Augsburgu 1062 a Mantově 1064 ukončily pod Annovým vedením tento rozkol. 1063 byl Anno odsunut v obchodní oblasti arcibiskupem Adalbertem z Hamburku – Brémy, které získal silný vliv na mladého krále. Anno se tedy nyní stále více věnuje svým duchovním úkolům, správě. V Saalfeldu vystavěl benediktinský klášter. Pro jeho kostel Mariengraden („Maria ad Gradus“ „Paní na schodech“) a Sv. Jiřího v Kolíně n. R. získal bohatou podporu v regionu Mosel. Po 1065 založil klášter na Siegburgu. 1065 mu král dal pod Kornelimünsterem poblíž Cách Vilich, dnešní část Bonnu, a Malmedy. 1065 založil v Kolíně n. R. kostel Sv. Marie na Kapitolu a 1069 kostel Sv. Gereona. Annův vztah k papeži také nebyl bez mráčku. Vzhledem k cestě do Říma s protipapežem Honoriem II. 1068 byl posléze papežem Alexandrem II. přijat až  po přijetí těžkého pokání. 1070, se vrátil do Říma na oficiální misi – diskutovat o problémech v německé církvi – ne bez zavinění na straně krále. Při návratu z Říma se setkal ve Fruttuarii v Horní Itálii s Clunyjskou reformou a zavedl ji urychleně i proti prudkému odporu ve svých klášterech Siegburg, Sv. Pantaleon v Kolíně n. R., Saalfeldu a Graftschaft (dnes součást Schmallenbergu v Sauerlandu). Siegburg se stal široce vyzařujícím centrem reforem, jimž Anno připravil cestu do říše. 1071 byl přinucen odejít do důchodu. 1072 se – zřejmě jako vedoucí dvorního soudu – podílel znovu na politickém vedení, ale šlo jen o epizodu, stejně jako 1073 podíl při řešení povstání Sasů. Jako zemský pán měl těžkosti s občany města Kolín n. R. Ti se 1074 proti němu vzbouřili když Anno zadržel loď jednoho místního obchodníka. Jeho rytíři však povstání s nejvyšším důrazem potlačili a povstalci utrpěli drtivou porážku. Podle zprávy Lamperta z Hersfeldu „město bylo téměř úplně opuštěné a v prázdných ulicích bylo děsivé ticho“. 600 obchodníků opustilo město. Anno se mohl vrátit. Podle legendy nechal Anno umístit nad dveře domů násilníků z 1074 masky hanby pod názvem „Grinköpfe“ (smějící se hlavy). Ještě dnes je taková k vidění na hostinci sv. Petra na Heumarkt. 1075 řídil Anno akvizici proboštství Rees, zařazeného pak do církevního vlastnictví. Na konci života trpěl těžkými chorobami, např. dnou, a + 4. 12. 1075 v klášteře sv. Michala v Siegburgu (Kolín n. R.), který sám založil a je tam i pohřben ve vzácné Annově schránce. Annova politika oslabila královská práva k Vatikánu a německý vliv v Itálii a rozhodně posílila papežství s jeho tvrzením pravidlo kostela nad stavem. Byť musel papežské moci ustupovat. Přes veškerou tvrdost se Annova práce vyznačovala horlivosti v duchovních věcech, zbožností a sklonem k askezi. Současníci jej nazývali „klenot“ a „květ a světlo Německa“. První životopis sepsal opat Reginhard 1082. Epický „Annolied“ o 878 verších, psaný pravděpodobně 1080 mnichem ze Siegburg, obsahuje jeho oslavu. Svatořečen 1183. Patron proti dně. Znázorňován jako biskup či arcibiskup s berlou, knihou, mečem nebo modelem kostela.