Alžběta ze Schönau

* 1128/9 v Bingenu v Porýní – Falci, v zámožné rodině. Od dětství byla churavá a prožívala hluboké melancholie, trudnomyslnost. Byla nábožensky vedena, stejně jako sourozenci. Bratr Ekbert se stal opatem v Schönau a hrál velkou roli v Alžbětiných náboženských viděních. Bratr Ruotger se stal převorem premonstrátů v Pöhlde. Měli ještě několik sester. Strýc Ekbert byl biskupem v Münsteru (1127 – 32) a hrál důležitou roli v papežské a královské politice. Tři Alžbětiny sestřenice a neteře byly sestrami v Andernachu. Bratr i strýc ji povzbuzovali v jejích viděních. 1147 ve 12 letech Alžběta vstoupila do dvojitého benediktinského kláštera v Schönau Struth, asi 40 km sv od Mohuče, kde zůstala do konce života (ve 27 letech zde zvolena abatyší.). Vynikala svou hlubokou zbožností, zdrženlivostí, skromností, věrností řádovým pravidlům a pokorou. Ve 23 letech (1152) začala mít pravidelná vidění o svátcích či nedělích, provázená hlubokým tranzem. Někdy při nich dle dobové literatury mluvila náboženskou latinou, ačkoli se ji nikdy neučila a její znalost latiny by na to nestačila. Také recitovala verše z Bible. Nejdůležitějším zdrojem o jejím životě jsou autobiografické knihy, které jí pomáhal sepisovat bratr Ekbert (opat v sousedním klášteře). Stal se jejím sekretářem a měl zásadní roli v tom, že se Alžběta proslavila. Nejdříve byla odmítána a setkávala se s odporem (někteří, včetně církevních autorit, se dokonce domnívali, že Alžběta byla podvedena ďáblem), ale právě její bratr (v té době jáhen u sv. Cassia v Bonnu) se zasloužil o to, že byla společností přijata. (1155 Eckbert, už jako kněz, vstoupil do kláštera v Schönau a na příkaz opata Hildelina, který jako první veřejně kázal Alžbětiny vize, se stal Alžbětiným stálým tajemníkem a zapisoval její vize. Eckbert se Alžběty ptal i na současné náboženskopolitické problémy, aby využil její výjimečné dary k jejich řešení.) Její vize začaly v období, kdy se zmítala v pochybách. Alžběta popisuje sebe samu jako mučenou pochybnostmi o své víře a vyčerpanou náboženskou praxí. V tomto obtížném,  téměř sebevražedném stavu, začala mít nebeská i démonská vidění. Zjevoval se jí ďábel v mnoha podobách, ale zároveň byla posilována kontaktem s PM, která ji vždy ochránila. Ruku v ruce s jejími zjeveními šlo fyzické utrpení, kdy jí často bylo zle a to ji oslabovalo. Velkou část jejích vidění provázely bolestné stavy a nevolnost. Bolest chápala jako důkaz toho, že k ní Bůh promlouvá, a proto odmítala léky. Klíčová událost se stala 1154, téměř dva roky od první vize, kdy zažila podobnou zkušenost jako sv. Pavel u Damašku. V První knize zjevení popisuje paprsek světla z nebe, který se na ni vylil a hřál. Pod jeho tíhou padla na zem a řeholnice s ní nemohly pohnout. Zjevil se jí anděl Páně a povzbudil ji v jejích vizích. Démonické vize ustaly a Alžběta pak vypráví o pravidelném kontaktu s PM a svatými, přenosech do jiného světa a vizích evangelijních událostí. Od této chvíle již sama sebe chápala jako božsky vyvolenou oznamovat světu svá zjevení, která obsahovala odsouzení vrtkavých křesťanů i pokyn pro mravní znovuzrození. Ve svých knihách popisuje svůj fyzický a psychický stav. Ve viděních často reaguje na nějaké podněty a dostává se jí odpovědí. Věřila, že vize nejsou určeny jenom pro ni, ale Bůh skrze ni mluví k ostatním, aby např. potvrdil pravost víry a utěšil ty, kteří mají trápení. Po objevení ostatků sv. Uršuly a „jedenácti tisíc“ panen v Kolíně n. R. klášter v Schönau získal několik ostatků z této sbírky. Alžběta měla vize, v nichž hovořila s těmito mučednicemi. Tak vznikla Kniha zjevení o svaté společnosti panen v Kolíně, Alžbětin nejimaginativnější výtvor. Knihou cest Božích Alžběta reagovala na rozmach katarů. Se svými kritickými postoji vůči katarům a církevní pasivitě se Alžběta obrátila v dopise i na Hildegardu z blízkého kláštera na Rupertsbergu u Bingenu a v korespondenci a návštěvách pak pokračovala. Jako mnoho jiných žen a mužů Alžběta v dopisech žádala Hildegardu o radu. Uznávala Hildegardin vliv na svou Knihu cest Božích, když říká, že jí anděl sdělil, že Alžběta přijme zjevení této knihy poté, až navštíví Hildegardu. Zdá se, že Hildegarda byla ovlivněna Alžbětiným zjevením o Uršulině mučednictví a Alžběta znala Hildegardino protikatarské dílo a pravděpodobně Cestyvěz (Scivias). Zdrojem k posledním dnům Alžběty je dílo jejího bratra Ekberta Alžbětina smrt. Píše se zde, že poslední dny života protrpěla, byla nemocná a měla velké bolesti, stále však měla vidění. Byla už velmi slabá a dávala rady, aby lidé uctívali Boha a žili v míru a lásce. Když pocítila, že se její čas naplnil, modlila se k PM, aby mohla z tohoto světa v klidu odejít. Poznala, že umírá, když měla vidění, které měla před lety a o kterém jí bylo Bohem řečeno, že jej uvidí až na sklonku života. (Její bratr a tajemník Eckbert o jejích posledních dnech zanechal zprávu, v níž Alžbětu popisuje jako ženu dokonale vyrovnané mysli navzdory tělesnému rozkladu.) + 18. 6. 1164/5 v Schönau v 36 letech. V relikviáři v klášterním kostele sv. Florina v opatství Schönau v Struth Taunus je uchována její lebka. Kanonizace 1584. Po celý život Alžbětiny vize zapisovaly jak sestry v klášteře v Schönau, tak především její bratr, který byl rovněž redaktorem, editorem a měl konečné slovo v úpravě knih. Rozhodoval také o tom, které vize v knihách budou, a některé možná vynechal. Zjevení psána v první osobě jako Alžbětiny výroky. Ve středověku byla známější než Hildegarda z Bingenu. Benediktinské opatství rozpuštěno 1803 při sekularizaci. Znázorňována jako abatyše převážně s knihou. Alžbětiny zapsané vize a výběr z dopisů jsou přístupné v českém překladu, který v roce 1913 pořídil Otto Albert Tichý pod názvem Knihy vidění a zjevení svaté Alžběty Šenavské.