Alžběta Durynská

Alžběta Durynská (Uherská) svatá

* 7. 7. (?) 1207 na bratislavském hradě (Sárospatak?) uherské královně Gertrudě Bavorské (z Korutan – Andechsu – Merana, sestře sv. Hedviky Slezské) a jejímu muži Ondřeji II. Uherskému (pocházela tedy z rodu Karla Velikého). U rodičů však dlouho nepobyla – ve čtyřech letech ji (pod vlivem politických zájmů papeže Inocence III. a koalice proti Ottovi IV.) zasnoubili s tehdy jedenáctiletým následníkem durynského lankraběcího stolce Heřmanem, k němuž ji vyslanci – vyjednávači jeho otce – obratem přivezli. V Eisenachu v Durynsku (na hradě Wartburg) pak získala vzdělání od zbožné hraběnky Sophie. Do rodiště se už vrátila jen jednou – na návštěvu jako durynská kněžna. S matkou se však už nepotkala (zavražděna 1213 odbojnou šlechtou, která se nemohla smířit s jejím rostoucím vlivem). A po jejím boku do Uher nedorazil Heřman, který 1216(7) zemřel (a rok po něm jeho otec), ale jeho mladší bratr sv. Ludvík, od 1218 landkrabě Ludvík IV.  Zpráva o matčině smrti byla jedním z významných popudů toho, proč se Alžběta stále více uzavírala světu mocenských bojů a intrik a toužila po životě s Kristem. Byla jednou z těch, kteří se od samého dětství výrazně liší od svého okolí. Ne po stránce tělesné, ale duchovní, nejde o další případ sladkobolných legend o světcích, jejichž jediným zájmem bylo už v kolíbce modlení a askeze. Její devízou byla zbožnost přesahující tehdejší standardy běžné a požadované na knížecím dvoře. Podporoval ji v tom i její budoucí tchán, markrabě Heřman a nastávající manžel Ludvík. Méně už se to líbilo budoucí tchyni a Ludvíkovým sourozencům, kteří její pokoru a skromné vystupování považovali za nevhodné a urážející a dokonce se snažili dosáhnout zrušení zasnoubení. To se jim ale nepodařilo, Alžběta se 1221 provdala za milovaného Ludvíka a stala se tak paní na Wartburgu a v Durynsku. Tím začalo velmi šťastné manželství, ze kterého rychle přišly tři děti, nejmladší z nichž byla dcera Gertruda. Všem rázem sklaplo. Museli se skřípěním zubů pozorovat počínání své paní, jež lámala společenské konvence a dobová tabu. Její postavení s sebou neslo i značné povinnosti a odpovědnost: protože Ludvík jako významný šlechtic často cestoval, musela se Alžběta starat o správu jeho panství, a to v té době nebylo vůbec jednoduché. Například 1226, když byl Ludvík jako zástupce císaře Fridricha II. na sněmu v Itálii, postihly Durynsko záplavy a následně mor. Alžběta statečně a vytrvale pomáhala zvláště těm, kteří přišli o všechno, a rozdala jim, co mohla. Musela přitom stále čelit odporu, snad až až patologické nenávisti, své tchyně, Ludvíkových sourozenců, zvláště jeho bratra Jindřicha Raspeho, durynského dvora. Svými projevy ryzí křesťanské víry a naplňování evangelia je provokovala tak, že jí pohrdalo i služebnictvo a šlechta v čele s Ludvíkovou matkou proti ní nasazovala na každém kroku. Svého muže vracejícího se z cest vítala radostným objetím a polibky, a ne zdvořilostními frázemi, což bylo na tu dobu faux pas. Odmítala jíst pokrmy, o nichž měla jen tušení, že pocházejí z nekalých zdrojů. V kapli si sundávala odznaky své moci, protože se hrozila představy, že by před trním korunovaným Spasitelem nosila ona korunu ze zlata a perel. Vrcholem bylo, když si třeba posadila na klín malou služku. Měla štěstí, že nacházela u Ludvíka pochopení pro vše, co dělala. Ať již chodila k nemocným (dokonce i malomocným), osobně o ně pečovala, obdarovávala žebráky, ať si odpírala jídlo či spánek, vždy stál při ní a vždy se starostí o její štěstí a zdraví. Tlak veřejného mínění by ji jinak smetl. //Podle legendy: Jednou, když se Ludvík zdržoval mimo dům, přiběhl k němu vyděšený posel se zprávou, že jeho manželka přivedla domů malomocného a uložila ho do vlastní postele. Ulekl se a spěchal domů. Jaký však byl jeho údiv, když vstoupil do komnaty, odhrnul přikrývku a na manželském loži spatřil Ukřižovaného obklopeného nebeskou záři. Zahanbeně Alžbětu odprosil za své podezření a nadále ji podporoval ve všem jejím konání. Jindy zázrák růží – v košíku, naplněném chlebem, při nahlédnutí růže. Proto jsou jejím atributem.// Pravděpodobně roku 1223 se poprvé v Eisenachu setkala s Františkány a jejich ideál života v pokoře a chudobě ji nadchl. Jejím zpovědníkem se stal Františkán otec Rüdiger. Františkánská spiritualita potom ovlivnila celý její další život (a ona Františkány podporovala), i když později, když se Rüdiger stal představeným kláštera v Halberstadtu, jenž Alžběta pomáhala zakládat, místo Alžbětina zpovědníka a duchovního rádce převzal nepříliš blaze proslulý Konrád z Marburgu. Alžběta milovala Ludvíka a jejich manželství bylo šťastné. 1223 se jim narodil prvorozený Heřman (to bylo Alžbětě šestnáct let), o rok později Žofie a 1228 Gertuda (některé prameny zmiňují ještě její starší sestru Moniku). Když Ludvík vyrazil na vojenskou výpravu, řídila zemi po dva roky sama. 1226, v době, kdy vypukl strašlivý hladomor, umírali lidé po stovkách ve svých domovech či u cest, po nichž se vydali do knížecího hradu v naději, že zde dostanou najíst. Alžběta se cítila povinna jim pomoci. Doslova vyplundrovala státní pokladnu i důchody ze všech čtyř údělných zemí svého muže. Když pochyběly peníze i potom, rozprodala svou garderobu a šperky, aby za ně nakoupila jídlo. Vracející se Ludvík to pak dobrákům, kteří na ni žalovali, shrnul lapidárně takto: „Hlavně, že je zdravá. Nechte mi můj hrad Wartburg, to mi úplně stačí!“ Idylka ovšem netrvala dlouho. Ludvík vyslyšel císaře a připojil se (přes prosby Alžběty?) k jeho křížové výpravě proti muslimům. Na ní však 11. 9. 1227 v Otrantu podlehl těžké nemoci (moru?). Alžbětu nechal se dvěma dětmi a třetím na cestě. Alžběta byla hluboce zarmoucena („můj svět zemřel“). Ludvíkův bratr a nový lankrabě – Jindřich Raspe nutil Alžbětu, aby změnila způsob života a nemrhala veřejnými penězi na charitu (odmítl také uznat dědické právo malého Heřmana na durynské panství). Na to však ona nechtěla slyšet a opustila dvůr (zůstaly s ní jen dvě její věrné komorné a přítelkyně). Byly jí odňaty všechny vdovské důchody, takže musela buď žebrat, či si na jídlo vydělat, k tomu snášet i nevraživost a nepochopení lidí, včetně těch, jimž dříve pomáhala. Jejím potencionálním ubytovatelům hrozil trest. Dokonce nocovala ve chlévě zájezdního hostince. Potom odešla do kláštera v Kitzingen nad Mohanem, kde byla abatyší její teta. Zde údajně zanechala jednu z dcer a se zbylými třemi dětmi odcestovala na hrad Bottenstein u Bamberku, kde sídlil její strýc Ekbert, biskup bamberský. Ten jí přesvědčoval, aby se znovu vdala, ale Alžběta odmítla a 1228 odešla do Marburgu v Hesensku, kde na Velký Pátek vstoupila do třetího řádu sv. Františka. Její blízcí se o ni postarali a oficiálně se pak o ni ucházel ovdovělý císař Fridrich. Ona však ještě za Ludvíkova života složila slib čistoty pro případ jeho smrti a navíc toužila po vstupu do kláštera. To už se ze Svaté země vrátili rytíři s Ludvíkovými ostatky a prstenem, věrní rytíři, kteří (s pomocí papeže Řehoře IX.) Jindřicha donutili k tomu, aby Alžbětě vrátil všechna její vdovská práva a důchody a uznal jejího syna za Ludvíkova zástupce. Znovu žila u dvora, ale to nebylo pro ni. Odešla z Wartburgu podruhé, tentokrát definitivně (Raspe, který měl Wartburgu vládnout do Heřmanovy plnoletosti, jí náhradou vyplácel doživotní rentu). 1229 se usadila v Marburgu, kde působil její dlouholetý duchovní vůdce a zpovědník (od 1226), asketický, přísný a místy až fanatický Konrád z Marburgu (snad premonstrát), který jí vyčítal i drobné prohřešky a při jejím vedení nejednou užil i bití, což vše snášela s obdivuhodnou pokorou a poslušností (byl zabit 1233 pro svou fanatickou přísnost, rok předtím poslal papeži Alžbětin životopis, který sám napsal, jako podklad pro její kanonizaci). Všechny své peníze věnovala na stavbu špitálů a na pomoc chudým, (někteří se domnívají, že) složila sliby a stala se františkánskou terciářkou, vzdala se své vůle, svého postavení, svých dětí, které na Konrádův příkaz poslala na vychování, protože by nezvládly způsob jejího života snášet a ji samotnou by to brzdilo na její cestě ke svatosti (sedmiletého Heřmana a Žofii, zasnoubenou s knížetem Jindřichem II. Brabantským, vychovávali na hradě Kreuzburgu a Gertrudu svěřila do péče sester premonstrátek v Altenburgu). Osobně se vrhla do péče o chudé a opuštěné. 1229(8) založila v Marburgu nemocnici sv. Františka a pracovala tam jako zdravotní sestra až do své smrti. Jedla nejprostší stravu se svými družkami a bývalými služkami, které jí teď musely tykat. Na svém vlastním lůžku umístila malomocnou dívenku a vůbec péči o děti věnovala maximum pozornosti. Její poslední dny byly naplněny dětinskou radostí. Několik dní před svou smrtí měla vizi ptáka, který vesele poletoval a zpíval. Rozdala své poslední věci (kromě bezcenné tuniky, kterou měla na sobě a chtěla v ní být pohřbena) a údajně dokonce utěšovala společnice. + na fyzické vyčerpání 17. 11. 1231 v Marburgu ve věku 24 let, a byla pohřbena o dva dny později v kapli své nemocnice sv. Františka. Žila i zemřela v pověsti svatosti. Bylo jen otázkou času, kdy bude vynesena na oltář. Stalo se tak o čtyři roky později. A její ostatky byly přeneseny 1283 do speciálně postaveného a jí zasvěceného kostela v Marburgu, prvního gotického v Německu (jedna z nejvýznamnějších sakrálních staveb gotiky na německé půdě, dnes protestantnský). V severním křížovém rameni chrámu je nad dřívějším hrobem Alžbětino mauzoleum, překlenuté kameným baldachýnem z 1280. Blahořečena byla i její nejmladší dcera Gertruda. Sv. František jí poslal své roucho a veřejně ji podporoval papež Řehoř IX. Krátce po její smrti se zničehonic obrátil dosavadní bouřlivák a její zavilý nepřítel – švagr Konrád, jenž se stal jejím ctitelem číslo jedna a i velmistrem Řádu německých rytířů. Ona – kněžna, ukázala vládnoucím vrstvám své epochy, co přesně si mají představit pod pojmem ‚služebná láska‘. Sama ji přijala za svou, což potvrdila svými skutky. Zasvětila jí beze zbytku své milující srdce i postavení kněžny. Mechthilda z Helfty měla o ní vidění od Boha: „... Alžběta byla a je poslem, kterého jsem poslal ženám, které, aniž by přemýšlely o svých duších, seděly na hradech a byly proniknuty smilstvem, arogancí a marností, že byly nad propastí. Mnoho šlechtičen následuje Alžbětin vzor.“ Tradice a oddanost Alžbětě, která byla řazena hned za PM, byla uprostřed 13. stol. do značné míry ovlivněna tím, že Dietrich von Apold napsal před 1240 její životní příběh. Poutě, provázené zázračnými uzdraveními, se šířily tak rychle, že brzy dosáhly významu srovnatelného s jakubskými poutěmi do Santiaga de Compostela. Zvláště žebravé řády podporovaly její uctívání jako ženy původu královského, ale starající se o chudé, a rozšířili její uctívání po celé Evropě, zejména v Belgii, Francii, Itálii a Maďarsku. V 14. a 15. stol. jí zasvěceno mnoho nemocnic. Philip Hessenský (její potomek) 1539 během bojů v době reformace dal odstranit ostatky z rakve a nařídil pohřbení v kostnici či na hřbitově, aby nepokračovalo jejich uctívání. Guvernér George von Kolmatsch to ignoroval, ale byly přemístěny. Po porážce protestantů ve válce Smalcaldské 1548 získal ostatky zpět Řád německých rytířů, ale ukázalo se, že šlo pouze o jejich relativně malou část: lebka, dolní čelist, pět dlouhých kostí, žebra, dvě ramenní lopatky a noha. Dvě kosti nohou jsou stále v klášteře Alžbětinek ve Vídni. Další část ostatků snad v drahoceném relikviáři v historickém muzeu ve Stockholmu. Centrem kultu kromě Marburgu i Košice, s od jejího rodiště (?) Sárospataku. Patronka Durynska a Hessenska, vdov a sirotků, žebráků, nemocných, potřebných a pronásledovaných nevinných, pekařů, sociálních pracovníků, Řádu německých rytířů, charitativních organizací, diecéze Erfurt, světlušek (Skaut). druhý patrona diecéze Fulda.