Alkuin

* 735 v Yorku v Northumbrii, Anglie. Zřejmě syn ze šlechtické rodiny. Vzděláván na katedrální škole v Yorku pod arcibiskupy Egbertem a Aelbertem a byl ovlivněn spisy Bedy Ctihodného (jehož byl Egbert žákem). Pod jejich vedením prospíval, stal se tam učitelem a 767 Aelbertovým nástupcem jako ředitel tehdejší nejslavnější vzdělávací instituce v Anglii a knihovny, pravděpodobně největší na Západě. Během návštěvy v Římě (kam byl vyslán králem, aby získal potvrzení nového statutu Yorku jako arcidiecéze a jejího arcibiskupa) se 781 setkal v Parmě s Karlem Velikým, který ho vzal, díky jeho bohaté Anglosaské křesťanskolatinské formaci, do Cách jako hlavu palácové školy. Pod jeho vedením, byla na tedy královském dvoře zřízena škola, kam občas docházel i sám císař, ale především synové vysokých dvorních hodnostářů, k nimž bylo příbíráno několik chudých dětí, a snad dokonce i dívky. (Císař, který nebyl ani příliš vzdělán ani gramotný, souhlasil totiž s tím, že jej Alkuin může vyučovat základům latinského jazyka a gramatiky. Bylo důvěrným státním tajemstvím, že se císař učí ve škole u Alkuina, a že se posléze s obtížemi naučil, byť velmi skromně, i číst. Podle dochovaných zpráv se psát však nenaučil.) Alkuin inicioval založení dalších škol při klášterech, kde se četly a opisovaly antické rukopisy. // Příchod Alkuina na evropskou pevninu je jedna z nejvýznamnějších událostí středověkých dějin ducha. Až do doby Karla Velikého církev podle formule Augustinova Božího státu ignorovala světský stát a jeho zřízení; až za velikého franského krále došlo k spolupráci a oboustranně prospešné vzájemné podpoře, která umožnila rozkvet scholastické filozofie. Alkuin je vlastním zakladatelem scholastiky. Karel Veliký, který se zhrozil z všeobecné nevzdělanosti, panující v jeho ríši, začal zakládat školy a pozval na ně vynikající cizince. Alkuin byl nejznamenitější mezi nimi. Zorganizoval vzornou klášterní školu v Tours, která udala směr celému středověkému školství a vzdělání. svobodných umění a udělal z něj speciální vědu nepřímo ztotožňovanou s filozofií jako se schopností systematizovat problémy víry (nakolik je člověku možné posuzovat objevy v přírodě a poznatky o věcech lidských i božích). // Alkuin se stal ústředním prvkem skupiny významných učenců a básníků u dvora (Petr z Pisy, Paulinus z Aquileje, Rado, opat Fulrad) a poradcem krále zejména v otázkách začlenění podmaněných národů do království a jejich christianizace. V roli poradce např. působil na císaře aby přestal nutit pohany ke křtu pod trestem smrti. Argumentoval: „Víra je svobodný akt vůle, ne jednání z donucení. Musíme apelovat na svědomí a ne nutit násilím. Můžete přinutit lidi, aby byli pokřtěni, ale nemůžete je přinutit věřit.“ Jeho argumenty, zdá se, zvítězily. Karel 797 zrušil trest smrti pro pohanství. V Cáchách se jeho žáky stali Angilibert, Adalhard, Rabanus Maurus a Einhard. Alkuin byl učitelem a duchovním vůdcem Franské říše, včetně jeho oblíbeného žáka Rabana Maura. “Mezi jeho žáky byli mnozí z dominantních intelektuálů karolínské éry.“ Reformoval zaváděním „škol psaní“, stejně jako mnoha gramatickými, dialektickými a teologickými texty klášterní vzdělání v Galii a stal se otcem „karolinské renesance“. Pod jeho vedením jako ředitele dvorní školy byly starobylé křesťanské spisy a texty antických autorů zbaveny chyb, k nimž došlo při přepisování v klášterech. Množství moderních vydáních klasických textů je dodnes založeno na těchto úpravách. Důležitá mezi nimi byla Alkuinova Bible, pročištěná Jeronýmova Vulgáta, tato opravená verze zůstala po celý středověk předepsaným textem Bible. Poté, co byl 786 a cca 789 až 793 v Anglii (Karel Veliký ho pozval zpět k pomoci v boji proti kacířství ve Španělsku; Alkuin se pak do rodné země – po neúspěchu v působení na krále v Anglii v některých věcech – už nikdy nevrátil), 796 se stal Alkuin – i když ne kněz, zřejmě ani ne mnich, pouze jáhen – opatem benediktinského opatství sv. Martina z Tours (s tím, že bude Karlovi Velikému k dispozici v případě potřeby). Oživil klášterní život a zejména vedl klášterní školu, po celém světě uznávanou. Psal liturgické spisy, životy svatých, epos o svatých v Yorku a revidoval životní příběhy Vedasta a Richaria z Centula. Z jeho pera také pochází didaktické spisy jako gramatika v podobě vzdělávacího dialogu, učebnice dialektiky a rétoriky, biblické komentáře a četné dopisy. Pod jeho jménem se dochovalo 383 básní, včetně mnoha básní, odhalujích silnou schopnost Alkuinovu vcítit se do životního příběhu Willibrordova. Usiloval o obnovu latiny a organizoval literární hry. jeho zásluhou a vlivem byl sepsán tzv. Školský kapitulář, který touto zákonnou normou vytvořil základní školní program, usiloval o zakládání škol a stanovil jednotně vyučovací předměty. Alcuin během svého života významně ovlivňoval politiku krále Franků a získal čestný titul „Učitel Galie“. Kladl důraz na morální a duchovní výchovu křesťanského lidu. Z jeho korespondence s Karlem Velikým se zachovalo 232 dopisů (celkem 311 dopisů), které jsou hlavním zdrojem pro historii té doby. Je možné, že Alkuin je také autorem anonymní sbírky matematických úloh z aritmetiky a geometrie „Propozice ad acuendos iuvenes“, Ta je nejstarší matematickou kolekcí v latině. Alkuin vytvořil nový druh písma, nazvaný „ karolingische Minuskel“, předchůdce dnešních malých písmen. (V době Karla Velikého se v Evropě používalo mnoho unciálních (palcových) a polounciálních písem, která se časem vyvinula z velkých latinských písem. Onen vývoj byl neřízený a panoval zmatek – unciály měly národní specifika a byly navzájem takřka nečitelné. Vznikaly nové tvary písmen. Když si někdo nemohl vzpomenout, jak se píše nějaké písmeno, tak si vymyslel svoje. Prostě chaos. Traduje se, že právě Karlu Velikému to vadilo, a tak dal Alcuinovi za úkol sjednotit tehdejší latinku. Načež Alkuin vymyslel sadu malého písma, které se podle Karla říká Karolínská minuskule neboli Karolínka. Tvary těchto písmen s malými změnami používáme dodnes. Hlavní vtip Karolínky spočívá v tom, že jsou to malá písmena. Alkuin se asi inspiroval řeckou alfabetou, která měla už dlouho dvě sady písem /majuskuli a minuskuli/, a zavedl to i do latinky. Od té doby se používá římská kapitálka pro velká písmena a Karolínka pro běžný text. Alcuinovi je mimochodem připočítán první známý otazník, i když nepřipomínající moderní symbol.) Významným příkladem využití je „Alkuinbibel“ k příležitosti císařské korunovace Karla Velikého 800 v Římě. Byl mimořádně vzdělaný a pokorný. Byl pravdivý ve slovech i skutcích. + 19. 5. 804(1) v Tours, Francie, a byl pohřben v kostele sv. Martina. Pod nápisem: „Změněn v prach, červy a popel. Alcuin mé jméno. Vždycky jsem miloval moudrost. Modlete se, kdo to čtete, za mou duši.“ Později byl kanonizován a jako svatý je ctěn v římskokatolické, anglikánské a pravoslavné tradici. Většina informací o Alcuinově životě pochází z jeho dopisů a básní, kde jsou i autobiografické oddíly. Vita Alcuini, životopis z roku 820, zřejmě částečně založeny na vzpomínkách Sigwulfa, jednoho z žáků Alcuinových. Alkuin je nejprominentnější postava Karolínské renesance, u níž se rozlišují tři hlavní období: v prvním z nich, do příchodu Alcuinova ke dvoru, zaujímali ústřední místo Italové, ve druhém jsou dominantní Alcuin a anglosasové a ve třetím (od 804) je převažující vliv  Visigóta Theodulfa. „Ach, jak sladký život byl, když jsme seděli tiše ... uprostřed všech těchto knih.“ „A neposlouchej ty, kteří stále říkají – Hlas lidu je hlas Boží – protože hluk davu je vždy blízko k šílenství.“ Znázorňován jako mnich, většinou se svitkem spisu.